Fantasmagoria

Lidská touha po barvách se dotýká života.

Láska k barvám je láskou k životu, láska ke květinám a ptačímu zpěvu je milostnou lyrikou života.

Ochota stát se papouškem ara vyjadřuje ochotu žít a přijímat život den po dni, týden po týdnu.

Toužit po barvách začínáme ve chvíli, kdy pouštíme ruku smrti a odvracíme od ní tvář, kdy obejmeme život a připoutáme se k němu silnými provazy, ve chvíli, kdy se jednoho dne ráno vzbudíme a zjistíme, že stále ještě žijeme. Že i po měsících života tváří v tvář smrti, po měsících nelidské agónie, temnoty šílenství a zmaru, že po čemkoli strašném, co bylo, může přijít obyčejné šedivé ráno, v němž bije srdce, které necítí vůbec nic.

Ale toto nic je záchvěvem nejsladšího klidu, klidu, kteří ti méně šťastní nazývají štěstím a ti šťastnější nudou. A z tohoto klidu se rodí pohled, pouhý údiv nad tím, že svět ještě existuje, že my ještě existujeme.

A při pohledu, tichém, klidném a fascinovaném pohledu, se rodí láska k barvám, láska k hudbě a k pohybu, k jaru, létu i podzimu, láska k životu, ke každému novému ránu, i k sebenepříjemnější povinnosti.

Optimisti milují barvy, protože jim potvrzují jejich přesvědčení. Ale barvy mohou milovat i pesimisti. Jen tak nenápadně, docela potichu, ale silně a nenávratně, protože tak jak milují barvy, milují i život sám. A ať už mu přisuzují jakoukoli hodnotu, jakkoli dlouhé trvání a jakýkoli průběh, nic jim nebrání, aby milovali to jediné, co bylo lidem dáno nerozděleně a stejně. Neboť každý člověk je obdařen životem a tento život může milovat. Stejně jako může milovat barvy.