Cesta k plnosti
Podívej se kolem sebe.
A uvidíš prázdnotu.
Smrtící prázdnotu ducha a zaslepenost pozlátka. Vidíš všechno to lesknoucí se nic? Slyšíš šťastný smích, za nímž se nic nenachází? Tolik krásy, tolik mládí, tolik přečtených knih, tolik cinkotu, tolik všeho. Ale pod povrchem není nic než vzduchoprázdno. Slyšíš jeho dunění v každém slově, vidíš ho v každém gestu. Oni žijí, ale nemají tváře, mluví, ale nemají skutečné hlasy. Kde jsou jejich duše? Kde?
A teď se podívej do sebe.
Co vidíš?
Zoufalství nad prázdnotou, ano, opovržení prázdnotou i nevědomostí o ní. Snahu o smysl, o krásu, o pochopení, o porozumění, o hloubku, o dokonalost. Vidíš prázdnotu. Cítíš ji, nahmatáš ji, když se budeš snažit, protože víš, že tam je. Ale nic se tam neleskne. Prázdnota se nikdy nemůže lesknout.
Zoufale se snažíš jí utéct. Odmítáš ji, ale nedovedeš si odpustit pár pohledů kolem sebe.
Jsou šťastní.
Nedovedeš si nevšimnout štěstí, které se zračí v jejich očích. Kde se bere? Je to štěstí nevědomosti? Nevědomost o prázdnotě. Sladkost života. Skutečného života. Snad skutečného. Mimo prázdnotu není skutečný život? Není. Není? Není. NE! Je. Musí být! Musí, musí, musí.
Někam jdou. Ale kam? Stojíš na místě, protože se nemůžeš hnout. Tolik je jí všude kolem. Chce se ti hodně nahlas křičet, protože je ti odporná, odpornější než cokoli jiného.
Podívej se kolem sebe.
Ne.
Nenávidíš je?
Ne.
Závidíš jim? Jejich štěstí? Jejich smích? Lehkost, se kterou jdou vpřed? Nebo je to zpět? Copak je v tom nějaký rozdíl?
Ne. Ne. Nechci je vidět, nelze jim nezávidět jejich štěstí a přitom jimi nelze nepohrdat.
Ne.
Raději se podívej do sebe. Zavři dveře, zavři oči a zavři ústa. Přestaň už s tou komedií a až budeš umět přijít mezi ně s očima plnýma světla a plností vlastního ducha, tehdy znovu promluv. Tvůj život je skutečný. A tvoje duše čeká. Ne jejich. Tvoje vlastní.
Jednou se na ně podíváš a řekneš si, jak moudré to bylo rozhodnutí. Tehdy jim nebudeš závidět a nebudeš jimi pohrdat. Už nikdy jim nebudeš ani chtít závidět. Jdou lehce, pravda. Ale ty, ty budeš létat.
Komentáře
Přehled komentářů
Otázka znie, nakoľko je osobné naplnenie jedného človeka len ďalším pozlátkom pre druhého?
V každom prípade, zas raz skvelo napísaný článok (treba to vlastne ešte hovoriť? ;)). Ako väčšinou, človek sa v tom nájde a predstaví si pod tým to svoje, pri čom si môže len domýšľať čo tým originálne vlastne myslela autorka.
X
(Karel, 16. 9. 2012 12:14)Tohle je fakt dobrý. Člověka posiluje to, že to někdo cítí podobně. Nejlepší je na to Kierkegaard - ta zdánlivá lehkost je zoufalé nechtění být sám sebou. Člověk se ale sám nachází zřejmě v nějakém potencovanějším stadiu...Že by ten let, který zmiňuješ, byla víra?
Re: X
(Elfairy, 21. 9. 2012 12:38)Dík :-) Je otázka, jestli ten let v závěru skutečně je myšlený jako něco konkrétního. S vírou to ale určitě co dočinění má, i když zas tak plně kierkegaardovský text to asi nebude. Zkrátka stav plnosti vlastního bytí, ve kterém má tato existence smysl. A fakt jsem tuhle větu neobšlehla z žádné knihy. Jo, z určitého pohledu je to víra. Vlastně když nad tím tak uvažuju, tak tak víra, o které mluví Kierkegaard, je o tomhle, takže ano, interpretujme to takhle.
Protože bez nadpisu nelze komentář publikovat
(Prox, 9. 9. 2012 21:08)
Po kolikáté mě fascinuje, jak dokážeš přesně popisovat věci, které si člověk (fakt, jak který) uvědomuje, ale zůstávají matné a prakticky nevyjádřitelné?
Jen úplný závěr si nedokážu představit; možná tak v posledních smrtelných křečích příčetnosti.
Re: Protože bez nadpisu nelze komentář publikovat
(Elfairy, 12. 9. 2012 22:01)No, nevím po kolikáté ty, ale spoustu lidí to fascinuje též... nevím, asi na tom fakt něco musí být, protože smluvit se takovýmhle způsobem by bylo příliš organizačně náročné :-D Jsem ráda, že se líbí. A toho konce jsem se znovu chytla a tak nějak jsem ho šoupla do dalšího kousku... i když bez přímé návaznosti. Tak tam ty křeče máš :-)
Nadpis
(Nymonyrya, 23. 9. 2012 10:43)