Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doma

21. 12. 2012

Domov je domovem, když ho dovedeme milovat.

Vracet se domů je jako kráčet časem zpět a přitom se moct dívat vpřed a vědět, že nic z toho, co tam je, na mě nemůže. Protože jsem doma, jsem tam, kam patřím, na jediném místě na světě, kde mi nejsou kladeny otázky, které mi kladou všichni ostatní.

Vyběhnout schody do čtvrtého patra a pak zahnout vpravo a slyšet radostně zvolat své jméno těmi, kteří po několik měsíců zůstávali v jiných časech. Nechat sametově šedé oči se usmívat. Tak dlouho se usmívaly. A usmívají se zas.

A pak se vrátit. Vrátit se do kouzelného předvánočního světa, kde je každá nepříjemnost jen dalším vtipem, kterému se všichni s chutí smějí. Chechtají. Až se za břicho popadají. A přitom napodobují robotický vysavač, perníčky zdobí matematickými vzorci a házejí po sobě hadrem na nádobí.

Dlouhá léta čekají, až se vrátím zpět. Přátelé, u nichž rok či dva nic neznamenají, jejichž každý pohyb je mi znám a každé slovo znamená daleko víc, než by se mohlo zdát. Sdílení myšlenek, sdílení pocitů, každá hláska zapadá na předem dané místo. Není třeba nic vysvětlovat, vše je vysvětleno, vše je jasné.

Domov je domove, když ho dovedeme milovat.

Cosi se stříbrně třpytí.

A cosi sladce cinká.

Nic na tom nemění ani to, že jsem se před pár minutami dozvěděla, že na dnešním koncertě budu hrát part, který jsem v životě neviděla, a ještě ke všemu u prvního pultu prvních houslí, hned vedle koncertního mistra.

Myslím, že už chápu Sládkovu báseň Domov.

A ani Cimrmanova Cizina na tom nic nemění.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA