Fantasmagoria

Kdo je člověk, že dovede vytvářet dokonalé?

Kdo je člověk, že se přes všechna selhání stále snaží vzlétnout na nebesa?

Kdo je člověk, že chce andělskými křídly zametat ulice?

Ach, kolik je zlata mezi bahnem! A o kolik víc povzdechů nad bahnem než nalezeného zlata. Copak nelze nalézt drahokam mezi kamením? Copak je nutné si hrát, že kamení není kamení? Z drahokamů lze také stavět a jimi dláždit. Trvá to déle, o stovky a tisíce let déle, ale není pak dílo krásnější, než kamení a bahno?

Patří se padnout před velikostí a dokonalostí na kolena. Ale není to špatnost všeho kolem, která nám dovoluje chodit se vztyčenou hlavou. Jsou to samy andělské ruce, které nás zvedají ze země. Ruce, které jsou lidské tak, až jsou božské.

Někdy se patří prostě milovat světlo, aniž spekulujeme nad jeho příčinou a podstatou. Už to, že vidíme, je sama oslava světla a to, že obdivujeme krásu, je největší možná úcta, kterou mu můžeme prokázat! Proč tedy zavírat oči? Proč si hrát na to, že vidět je stejně tak dobré jako nevidět?

Uchopit tu ruku, která nabízí, že nás zvedne z bahna a ukáže nám drahokam. První a úhelný kámen, na kterém bude stát celý skvělý palác. Postavit ten palác! Bude to trvat tisíce let. O stovky a tisíce let víc, než za jakou dobu by stál dům z kamení.

Ale copak nestojí za to obětovat celý život takové stavbě?