Jdi na obsah Jdi na menu
 


Listopad

17. 11. 2011

Někdy je přeci jen bílá pohlednější než černá. Rozsypané listy na dlažbě vyzývají k tanci, mlha přikryje všechny ostré hrany a milosrdně schová i nejhlasitější myšlenku. Déšť a tma rozsvítí svíčky a roztočený pohled vede kroky jeden za druhým rychleji a rychleji… nepomůžeš si a zase začneš doufat. Cítíš kapky pomalu kutálející se po vlasech, prstech a tvářích. Vzpomínky jsou někdy příliš krásné na to, aby se daly zabít. Někdy je to to jediné, co dokáže držet při životě. A zabíjet ve stejném okamžiku. Někdy svíčka, i když hoří už jen matně, nejde uhasit. Ruka, která by to udělala, by nezasloužila lepší osud než plamen, který zabila.

Někdy zůstává obraz v mysli příliš jasný na to, aby se dal jednoduše vymazat. Kdyby byl smazán, zůstal by jen popel. Popel po drobném plamínku svíčky, který zažehla třesoucí se ruka. Třesoucí se drobná ručka, ještě dětská, ale stejná jako ta dnešní. Tehdy ji roztřásl život, dnes ji roztřesou vzpomínky. Ale zůstává ten životodárný pohyb, který ti brání sfouknout ten plamen.

I smutek dokáže být tak krásný, že nechceš, aby skončil. Slzy dovedou být stejně půvabné jako kapky podzimního deště prozářeného světly tisíce životů za tisícem oken. Kroky se stanou dechy, kterými žijící ruka vytváří půvabnými tahy minulost. Zrcadlo, které vidíš dnes, je ale příliš jasné na to, aby bylo rozbito. Vidíš příliš dobře to štěstí, které vedlo tvé tahy. Vidíš ho a je ti dovoleno ho spatřovat, jen v prchavých okamžicích mlhavých listopadových večerů dokážeš zapomenout na to, jak ti rozdírají srdce, a znovu prožít radost. Toužíš po těch dlouhých večerech, které přicházejí po milosrdně krátkých dnech, které zahalí svět mlhou a deštěm a rozžehnou světla, pomalu ale jistě pak přinesou vzpomínky na křídlech ledového větru a shnilého listí. Někdy slyšíš smích příliš jasně, melodie je příliš krásná a nezáleží na tom, jaké utrpení ti přináší. Dá se žít bez budoucnosti i bez přítomnosti. Je možné žít pro minulost tak, jako žije listopad – ze vzpomínek na život léta i raného podzimu, na barevnou krásu a sluneční paprsky.

V takových chvílích stojí za to žít, v takových chvílích vidíš, že i tvé štěstí kdysi žilo, a dovedeš ho cítit, přestože víš, že jakmile vzpomínka odejde, zmizí. Možná provždy, možná ne. Naděje, že se vrátí, až zase padnou mlhy, tě živí celý následující rok. Vzpomínka na zapálenou svíčku tě živí nadějí, že ji zase zapálíš, až přijde čas. Čas, který má moc nad lidským srdcem, který všichni nenávidí, ale pro tebe je jediným šťastným, přestože ti zároveň rve srdce. Listopad. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA