Jdi na obsah Jdi na menu
 


O básnictví, sedmnácti letech, rozkvetlých ránech a svobodě

1. 5. 2010

Kde se to v člověku bere, ta hysterická jarní touha stát se básníkem? Psát po zdech verše a bohémsky se dívat tím směrem, kde bychom očekávali alespoň jedno z vesmírných těles tolik opěvovaných? Snad je to dědictví našich lyrických předků ve fraku, nebo přirozená síle znovuzrození života na zemi.
Ano, ani mně se nevyhnulo jarní bláznění. Má poezie na čas usnula, ale opět se probudila. Vy nevidíte ovoce probuzení do rozkvétajícího jitra s vůni květin na rtech, neboť má poezie je teď určena konkrétnějším cílům než vám, neviditelným a téměř neskutečným čtenářům.
Je to tak, chystám sbírku. Hmatatelnou papírovou a skutečnou sbírku své vlastní poezie. K čemu by bylo, kdyby všechny její básně byly na internetu volně k přečtení? Kdo by vydal takovou sbírku? Pravda, bude tam pár mých starých dobrých a trošku upravených básní, ale převážně ty nové, nové, které předčí mé původní básně, neboť člověk se vyvíjí neustále a každým dnem se dostává dál. I pád na držku je pohyb kupředu. Proto tady poslední dobou není téměř žádná moje poezie, má totiž zákaz vstupu na internet.
Ach, proč jen nejde uzavřít čas do smyčky, aby člověku stále bylo sedmnáct? Každý týden chodit tančit, ve škole se učit sebevětší kraviny ale uprostřed dalších alespoň trošku podobně smýšlejících lidí. Svoboda je nejúžasnější věc na světě, přináší štěstí ale ne štěstí, jaké přináší láska. To je štěstí nestálé, na hraně se všemi zápornými city. Štěstí ze svobody je štěstí moudré, neustále tryskající a nevysychavé, takové, které dokáže živit nekonečně dlouhou dobu a nikdy nepřestane trvat. Je krásné být šťastným. Je krásné když je člověku sedmnáct.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář