Fantasmagoria

Starý Tom, zvon Neviditelné univerzity v Ankh-Morporku, vydává při zvonění hlasité ticho přehlušující vše kolem.

Stejné ticho vydá sněhová vločka dosedající mezi své družky.

Bílá. Bílá jako andělská křídla nechává člověka žasnout. Žasnout nad čím? Nad čímkoli. Okouzlení nepotřebuje důvod, okouzlení potřebuje člověka. Člověk, který je okouzlen, se vrací do světa, ať už byl kdekoli. Okouzlení spojuje rozpojené, smiřuje nesmiřitelné. Abych člověk mohl žasnout, musí být skutečně člověkem, jedním člověkem v jedné chvíli, s nohama na zemi a hlavou v oblacích. Úžas nepřipouští námitky, okouzlení se neptá a nepochybuje, okouzlení vyzařuje.

A na počátku stojí člověk, v úžasu nad světem. Nad jedinou sněhovou vločku, která právě dopadla na zem a stala se tichem. V tu chvíli okouzlení není nic jiného než člověk, který zahodil všechna pouta, člověk, který v okouzlení stojí vždy zcela sám, chybí mu totiž jedině tehdy i společnost sebe sama. Náhle srostl v jedno sám se sebou, jen tak může být okouzlen, jen bez otázek, v tichém úžasu nad bělostným tichem, které přehlušilo veškeré pochyby.

V okouzlení jsme vždy zcela sami. Sám svět je nám totiž za společníka. Celý svět, do nějž jsme se právě vrátili.