Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poutníkem

21. 2. 2012

Šla po ulici a barvy jí ležely u nohou. Zpívat si z plných plic a rozběhnout se přímo za nosem. Smát se a dívat se do nebe. To by dokázal snad jedině neodolatelně šťastný člověk. I takoví byli. I taková někdy byla. Jestli to byla opravdu ona, nevěděla. Pro ostatní ale neexistovala v jiné podobě. Kdyby ukázala nešťastnou tvář, nepoznali by ji. Celý její okolní svět by vydechl údivem a bolestně by se zachvěl. Kdyby na chvíli odložila úsměv a barevný závoj, pravděpodobně by tím zcela zabila sebe samu v jejich srdcích.

Byly časy, kdy taková byla stále. Sotva se ale naučila, že sluneční svit je stvořen také pro ni a po chvilce prchavé a přesto nekonečně opojné radosti, kdy všichni poznali, že tohle je ona, na ni dopadly první rány. Skrytě, ale přesto si opět ve stínu zahalila tvář. Kdykoli však vyšla ven, smála se a její smích vycházel z nejhlubších koutů její podstaty.

Postupně slunce zahalovaly mraky. Nikdy nechápala alegorii světla a tmy a nevěděla, proč je tma vždycky zlá, vždyť bez ní by nebylo světlo, ale teď se na ni ten obraz tak hodil, že mu přestala odporovat. Začala milovat tmu, ve které nebyly vidět barvy proto, že nemusela vidět nic, že vše bylo milosrdně skryto. Stále však vycházela na světlo a stále se smála. Hojně, ještě víc než dřív, protože nechtěla, aby kdokoli viděl otevřenou ránu, kterou opatrně a dovedně skrývala.

Stával se z ní stín, temný, ale ne špatný, který nosil už jen masku úsměvu, zpod níž prýštila bolest a strach. Pro celý svět to ale byla stále ona – smích, světlo, barvy a bezstarostnost. Smála se, zpívala si nahlas a dívala se do nebe, ale v očích neměla jasný svit štěstí. Nevěděla, proč to dělá, nechtěla se smát, zpívat si ani se dívat do nebe.

Říká se, že bolest plodí moudrost. Tahle bolest ale plodila pouze další bolest, stíny se dloužily, až se staly neproniknutelnou temnotou, z bolesti se stala agónie, ze slz zoufalý křik. Zabila by barvy, kdyby mohla.

Tehdy se přestala smát.

A tehdy zjistila, že už není. Nebyla, protože příliš dlouho se smála bez skutečného smíchu, příliš dlouho se utápěla ve stínech, příliš dávno cítila štěstí a příliš mnoho bolesti jí zakalilo pohled. Co byla skutečně ona? Chvějící se stín, nebo dávná barevnost? Tou přece kdysi skutečně byla, ano, zcela jistě, pamatuje se na to. Dnes je něčím jiným. Ale je to doopravdy ona, nebo je to jen uzlíček těžkých ran, které na ni dopadly? Není ona skutečně světlem a barvami? Nebo je tím skrytým prázdnem kdesi hluboko uvnitř, kde se zdá, že vše zmrzlo v nejtvrdší led?

Vyhlédla na světlo. Po velmi dlouhé době. Zase jednou. A viděla namísto sebe sama oblak nejistot, bolesti, pochybností a snůšku masek a převleků. Co z toho si zvolíš? Teď musíš vybírat, ne že můžeš. Příliš dlouho ses skrývala, už dávno sis měla vybrat. Vybereš barvy? Povrchnost? Veselí? Nebo hloubku smutku a temnoty? Moudrost? Bolest? Smích?

Otočila se a utíkala na druhou stranu. Šlo to těžko, ale šlo. Sejmula z hlavy tmavou kápi. Těšila se ze slunečního svitu. Odhodila všechny masky. Nevybrala si. Prostě šla po ulici a barvy jí ležely u nohou. Neviděla je, nechtěla je vidět. Viděla jich už příliš mnoho. Ale měla chuť zpívat.

Jen tak potichu si zazpívat a pokradmu se zadívat do nebe. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA