Fantasmagoria

                Masky se dívají kolem sebe a točí se, třpyt a lesk se odráží v jejich dírách pro oči. Pro ty, kteří si zlámali křídla, je tu schováno trochu lepidla a malý pokojík, ve kterém si můžou sdělit dojmy o svých bolestech. Kolem proplul obláček a okvětní lístek dopadl na podlahu. Sloka písně skončila a zbytkové pohyby se ztratily v davu.

                Masky se dívají kolem sebe, nehybně, každá svým směrem. Závoje slušnosti jim zakrývají vlasy. Podávají si ruce a tančí svůj každoroční tanec, povinnost, která se musí odbýt, aby mohla přijít radost z dalšího volného roku. Někteří se usmívají. Poezie sedí v koutku a dívá se na ně. Už na ni nezbylo lepidlo.

                Hlas protrhl ticho a dali se do pohybu. Touha se rozpadá jediným pohledem na havraní křídla a smutek proměnil masku, která čeká na jarní tání. Osedlali si píseň, přesto postupně odpadají. Existuje jeden bod naděje, která odchází spolu s nekonečnými vteřinami. Šepot se nese odkudsi zespoda. Korálek spadl na zem a rána se rozlehla nad maskami. Barvy se rozběhly napříč zpěvem a roztočily kolotoč závojů. Navléká korálky, které sesbírá na tenkou nit a myslí přitom na havraní křídla. Přirůstá k zemi a kořeny opouští masky. Poezie s velkýma očima se dívá ze svého kouta a sbírá popadané peří.

Sny se procházejí kolem a občas slyší smích. Masky se nehýbají. Pak kdosi přišel, vytrhl kořeny a několik paprsků proniklo skrz zelený korálek. Chytila je poezie a chvíli si s nimi hrála, pak je pustila a ony vylétly kamsi vzhůru. Píseň se rozprskla nad maskami. Vítr si s ní chvíli povídal, pak odběhl pryč. Nekonečná hloubka očí, které maskám schází, maluje po zdech a rozechvívá. Naděje si přišla popovídat s poezií do koutku.

Dlouhý pohled, poslední dotek a tón a pak už jen zlomená křídla.