Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příliš třpytivé dojmy

9. 1. 2011

                Masky se dívají kolem sebe a točí se, třpyt a lesk se odráží v jejich dírách pro oči. Pro ty, kteří si zlámali křídla, je tu schováno trochu lepidla a malý pokojík, ve kterém si můžou sdělit dojmy o svých bolestech. Kolem proplul obláček a okvětní lístek dopadl na podlahu. Sloka písně skončila a zbytkové pohyby se ztratily v davu.

                Masky se dívají kolem sebe, nehybně, každá svým směrem. Závoje slušnosti jim zakrývají vlasy. Podávají si ruce a tančí svůj každoroční tanec, povinnost, která se musí odbýt, aby mohla přijít radost z dalšího volného roku. Někteří se usmívají. Poezie sedí v koutku a dívá se na ně. Už na ni nezbylo lepidlo.

                Hlas protrhl ticho a dali se do pohybu. Touha se rozpadá jediným pohledem na havraní křídla a smutek proměnil masku, která čeká na jarní tání. Osedlali si píseň, přesto postupně odpadají. Existuje jeden bod naděje, která odchází spolu s nekonečnými vteřinami. Šepot se nese odkudsi zespoda. Korálek spadl na zem a rána se rozlehla nad maskami. Barvy se rozběhly napříč zpěvem a roztočily kolotoč závojů. Navléká korálky, které sesbírá na tenkou nit a myslí přitom na havraní křídla. Přirůstá k zemi a kořeny opouští masky. Poezie s velkýma očima se dívá ze svého kouta a sbírá popadané peří.

Sny se procházejí kolem a občas slyší smích. Masky se nehýbají. Pak kdosi přišel, vytrhl kořeny a několik paprsků proniklo skrz zelený korálek. Chytila je poezie a chvíli si s nimi hrála, pak je pustila a ony vylétly kamsi vzhůru. Píseň se rozprskla nad maskami. Vítr si s ní chvíli povídal, pak odběhl pryč. Nekonečná hloubka očí, které maskám schází, maluje po zdech a rozechvívá. Naděje si přišla popovídat s poezií do koutku.

Dlouhý pohled, poslední dotek a tón a pak už jen zlomená křídla. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Už vim, proč tu nikdo nekomentuje: nejde to, i když dobře opíšeš kód

(Karel, 14. 1. 2011 11:28)

Takhle hezky psát bych taky chtěl umět. Nějak mi chybí poetický rozlet. Tohle je asi psaný jako jazykový vyjádření pocitů, ne? Tohle neni nějaká myšlenka, ale prostě řetěz asociací, který vznikaj z určitý nálady?

Re: Už vim, proč tu nikdo nekomentuje: nejde to, i když dobře opíšeš kód

(Elfairy, 14. 1. 2011 14:36)

Děkuji :-) Poetický rozlet se poměrně dá nacvičit, ale tu praxi to chce. Časem se tak dá naučit i poměrně běžně vnímat. Pokud jsi četl Nevolnost od Sartra, to je něco neuvěřitelně sugestivního a přitom vlastně popisuje obyčejné události.
Je to řetěz asociací a pocitů, je to nálada, ale je tam zakotveno i pár myšlenek. Ale vzhledem ke stylu psaní počítám s tím, že si každý vysvětlí po svém. Takže když tam něco uvidíš, tak to tam bude :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA