Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pšeničné pole

8. 7. 2013

Uprostřed pole rostla květina, drobný kvítek, vlastně ještě poupě, které teprve před krátkým časem opustilo mateřské objetí země. Bylo malé, skoro neduživé a rostlo pomalu, ale vytrvale.

Kolem kvítku rostla pšenice. Nejdřív jen zvolna, pak ale přišly déšť se sluncem a pšenice vzlétla k nebi.

Vedle pole vedla cesta, po níž chodili lidé. Kochali se zlátnoucí pšenicí, nalévajícími se klasy a množstvím tak užitečné rostliny.

Kvítek začal zvolna rozkvétat, když ho pšenice přerostla. Tehdy mu zašlo slunce, protože i když svítilo na celý svět, křehké poupě zůstávalo ve stínu. Dřív kradlo vláhu okolní pšenici, teď kradla pšenice vláhu jemu.

Den po dni květinka skomírala ve věčném stínu, napolo rozvitá, usychala a hnila zároveň.

A lidé chodili kolem pole a pochvalovali si, jaké budou letos žně a jak krásně se urodilo. Těžkali objemné klasy a uznale mručeli. Jak to ti zemědělci umí, výnosy budou tentokrát ještě větší!

A což teprve jak to dovedou s plevelem!

Až jednoho dne už nemělo smysl hovořit o květině uprostřed pole.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář