Fantasmagoria

Zdá se, že držíš kousek času. Že máš něco na jazyku. Ale dřív, než dokážeš stisknout prsty a otevřít ústa, zjistíš, že ani jedno slovo nečeká na vyslovení a že to, co právě proklouzává mezi prsty, je jen průvan.

Snad časem.

Přicházela slova sama k tobě? Ano. Neusmívala se, ale hemžilo se to tu jimi, stačilo je vyslovit. Zmizela. Odešla hledat lepší zítřky jinam, kde by mohla najít uplatnění. Snad uhodla, že s přítomností odcházejí i slova a že budoucnost patří jiným. Včera tu možná ještě byla? Těžko si všímat něčeho, co je možné vidět, až když to zmizí.

Mládí, štěstí? Dobro a zlo? Slova. Možná se za nimi něco skrývá, ale jakmile prohlédneš, že nejsou ničím jiným, než trochou rozkmitaného vzduchu, odejdou. A náhle nevíš, co dělat s prázdnotou, kterou vyplňují jen nejasné obrysy obrazů, které nejsou ničím jiným, než trochou vlnek před očima.

Možná někdo může žít v krabičce od sirek a držet čas pevně za šosy. Ale to jen díky tomu, že slova jsou samotnou stěnou krabičky, přes kterou nevidíš, že šosy času skutečně uchopíš do rukou a že mládí sedí vedle tebe a usmívá se. Nevěříš tomu.

Bez krabičky ti slova utíkají z úst a průvan je unáší ke včerejškům. Jen se divíš a díváš a divíš. Nedokážeš se přestat divit, protože vidíš před sebou sebe sama, jak chodíš dokolečka, a to ti stačí ke štěstí. Možná že ještě včera tu ještě byla slova, kterými se to dá popsat. Možná že včera by ještě bylo možné vidět mládí sedět na lavičce. Včera, které neexistuje, protože není žádné dnes. Jen slova, slova, slova!

Máváš kolem sebe, chceš je odehnat, přestože tu nejsou. Stačí se na ně podívat a mizí jako špatný optický klam. Přeješ si sedět vedle svého mládí? Usmívat se úsměvem, který není jen stejně povrchní jako slova? Slovo štěstí je zas jen slovo. V matných a nejasných obrazech míhajících se kolem jako ve zrychleném filmu jen těžko uvidíš zlatou mušku. Usměj se. Zítra bude hůř. Nebo včera? Nebo líp? Nebo je? Slova.

Snad časem.