Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smrt slov

17. 5. 2012

                Slova jsou jako papíroví motýlci s popraškem barevné tuhy na křídlech. Spočívají ve svém skrovně barevném světě papírových květin, zmačkaných starých novin a prachu. Znají jen volný pád, ale nazývají ho letem, světlo žárovek je jim slunečním svitem.

                Žijí spolu s ostatními a ujišťují se navzájem o své dokonalosti, o nádheře svých křídel, o volnosti svého pohybu, o životě květin, které vidí kolem sebe, o hřejivosti světla. Mají se za dokonalá stvoření nekonečné krásy, za div přírody, za esenci života, za věčnou lásku básníků. Nacházejí v sobě stále další drobné dokonalosti a prameny údivu a v každém pohledu odhalují další a další fascinaci nad svou krásou. Sami v sobě a pro sebe, nesmrtelní a věční, neměnní a dokonalí.

                Netuší ale, že kus opodál končí jejich svět. A tam začíná sluneční svit paprsků, které večer samy od sebe odcházejí. Tam znamená svoboda čirý vítr a let vysoko k oblakům, k zeleni stromů, která zmírá, protože žije svým vlastním životem. Květy zde nejsou věčné, ale jejich barvy jsou tím jediným, co kdo může kdy nazvat barvami, žijí a svým životem jsou tím nejcennějším, přestože právě jím opět umírají. Tady není nic věčné, ale létají tu skuteční motýli, mávají křídly a nesou na nich samu krásu přírody a mohutnost citu.

                Svět, který žije, pulzuje barvami, světlem a pohybem, svět, který pozbývá života, ale ve kterém život opět znovu vytryskne jako živelný proud sebe sama. City básníků znají jen tento svět a jedině v něm vzlétají do oblak, zde žijí, vidí, cítí a poslouchají. Zde i ve smrti je obsažena nekončící krása hvězd a lesku stříbrného krovu. I smrt zde nabývá barev a vůni, tenhle svět není nikdy skutečně mrtvý, vždyť i smrt v něm žije vlastním životem a vždycky zbývá někdo, kdo by mohl pro pozůstalé truchlit a tím je přivést zpět k životu. I smrt je zde novou formou života, novou krásou a novou nadějí.

                Kdo zažil fascinaci světem, ať už živým, či mrtvým, těžko se mu vrací do zmrtvělé říše slov, kde schází i ten nejjemnější vánek. Kdo pocítil radost i smutek, skutečné a hmatatelné, živelné, nedokáže už se vrátit ke slovům. Ta jsou totiž tou jedinou, pravou a konečnou smrtí živoucího světa. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA