Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sněhové pohlazení

27. 11. 2010

Když promluvil sníh, poslouchala jsem. Jeho jazyk není jazykem, kterému by se rozumělo, jazyk sněhu je možné je pouze cítit. Když barvy, vůně a zvuky začnou tančit a proplétat se, tvořit pocity a nálady, tehdy vám vypráví sníh…

Něžně se dotýkal země a povídal mi o tom, jaké to bylo před pár lety. Ukázal mi přezdobené výlohy, zavedl mě pod svítící girlandy a zelené jehličí, připomněl vůni pryskyřice a zasypal vzpomínky stříbrem. To, co vypráví sníh, je vždy krásné, plné zvonečků a rolniček, něžné a rozplývající se při sebemenším doteku. Zima nemůže přijít sama, zimu musí přijmout ti, kteří naslouchají sněhu. A on vypráví, neustále povídá a čeká, až přijde obecenstvo. Trpělivě, tiše.

Chvíli jsem poslouchala a nechala se unášet sny, které mnou plynuly. Melancholie rozfoukávala jednotlivé vločky a rozdělovala tak sourozence, přátele, rodiče a děti. Ale sníh má příliš mnoho ratolestí, než aby se o ně všechny staral. Řekl mi pár vtipů, začala jsem se smát a radost znovu rozvála poklidně usazené příbuzné. Odpověděl mi svým třpytem, věděla jsem, že se směje také. Sníh prožívá vše, co zrovna prožívají jeho posluchači, stejně jako se do nich vtěluje svými vzpomínkami na jejich vlastní minulá léta. Je zvláštní, neuchopitelný, nepochopený.

Nedovede zranit, ledaže bychom se zraňovali sami. Potom by se v naší agónii zatřpytil, rozvlnil a rozehnal od sebe ty, kteří u sebe dleli příliš dlouho. Je kouzelný pro ty, kteří ho ještě neviděli, ale zejména pro ty, kteří ho vídají každým rokem. Sníh nedovede vyjádřit žádné slovo. Aby mu bylo možno naslouchat, je třeba stát se jím. Lehnout si do jeho měkké náruče, má rád, když může někomu posloužit, na vaši památku potom už nenechá nikdy onen otisk rozfoukat. Jeho ruce jsou nadanýma rukama sochaře, někdy básníka nebo starostlivého rodiče. Často se účastní dětských her a pro děti vytváří andělíčky, sněhuláky nebo koule. Miluje svět, který objímá svou laskavou náručí. Utišuje smutek, osušuje slzy a jeho největším přáním je poskytovat radost a povídat si. Naslouchá i celé hodiny beze slova námitek a pak jen začne promlouvat, pomalu, tiše a zvolna, beze slov.

Teď přišel. A čeká. Čeká, až se najde pár posluchačů, kteří by si k němu sedli a poslouchali, smáli se a plakali a on by jim vyprávěl, naslouchal a potěšil by je. Vždyť to není náhoda, že přichází v zimě, o Vánocích. Také nám chce dát nějaký dárek. Tak se mu nebraňme, vždyť nás má upřímně, ze svého stříbrného srdce rád. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis

(Prox, 27. 11. 2010 21:29)

Jeden by se pomalu začal bát, že fanastmagoria pokojně odpočívá pod sněhovým rovem. A hle, je tomu tak :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA