Fantasmagoria

                Něco se rozsypalo na zem a leckdo slyšel drobný cinkot, jakým umírají předměty v prstech, aby je vzápětí objala země. Krása spočinula nejen na čisté bělobě, ale stulila se do slov a plynula myslí, zářila z očí a rozhýbala ruce. Zapomněly, že drží drobné životy a nechaly je nekonečně pomalu rozmlouvat s vlahým vzduchem, zatřpytit se, vidět světlo a hrát si s ním, ohýbat ho a lámat, a pak pomalu vplynout do prstů země a ještě hlouběji, aby zaplavily její samotné nitro v tunely plnými stínových postav, paprsků a bělosti.

                Okno do zahrady v celém tom něžném dramatu ztrácelo smysl. Kdo by se skrz ně díval? Oči, kterým patřily ony ruce, neviděly nic z toho, co se odehrávalo před nimi. Proto nic z toho nežilo a nebylo, žádná mysl nevěděla o okně a cosi ztratilo smysl. Čas neexistoval, protože tady nebyl nikdo, kdo by ho vnímal a kdo by ho svými myšlenkami pozval dovnitř a přivítal. Dokud ještě existovaly dveře, seděl venku za nimi, ale teď odešel úplně a proto nikdy nebyl. Nikdy ztrácelo smysl.

                Drobný pohyb stvořil okamžik, který vzápětí odešel po cestě, kterou mu svými dušemi vystlali ti, co šli před ním. Svou smrtí se zrodil, protože tu byl někdo, pro koho by mohl existovat, někdo, kdo ho stvořil. Duše okamžiku přivolala zpět čas a ten se znovu zhmotnil za dveřmi. Dveře se vrátily a zahrada za sklem přišla zpět, okno zazívalo a pozdravilo večerní oblohu.

                Hlava se zatřepala, vlasy se mírně rozvlnily a oči opět spatřily to, co spatřovat měly. Hudba dozněla a obrazy odešly. Ruce se sehnuly a posbíraly korálky, které se rozsypaly na podlahu. Život opět začínal.