Fantasmagoria

                Stále stejné odstavce. Stále stejná písmena. Stále stejné tečky a čárky, vlnovky a mezery. Pořád to samé znechucení prázdnotou mezer a plných čar. Neexistuje únik, neexistuje skutečná svoboda, protože oči nevidí žádnou jinou myslitelnou možnost, než všechny ty, které už dávno zná.

                Stále stejné pocity, stále stejné vjemy, stále vytrácející se úsměvy a stále všechno špatně. Vše se točí neustále dokolečka, není divu, že se čas od času někdo sebere a prorazí ten kruh. Všechno je tak neskutečně pomalé, když se dotyk mechu mění v nekonečný spánek a zelená splývá s modrou. Slza stéká po kameni a dopadá do šedého sametu, na kterém spočívají havraní křídla a několik korálků. Stále stejné slunce svítí a zapadá. Země se točí dokolečka, nebude divu, až se sebere a prorazí ten kruh.

                Jak velká touha nás zachovává v tom zoufale krátkém a zároveň tak zoufale dlouhém kole. Stále stejné opakování slov a činů. Někteří nemusí kroužit tak dlouho, některé hodiny se prostě rozbijí. Možná že i tohle kolo je jen výtvorem mysli. Možná že ve skutečnosti je svět naprosto odlišný, ale oči nejsou od toho, aby viděly to, co je, ale aby vnímaly to, co mají. Nebo ne. Možná lidé nejsou špatní. Možná lidé nejsou. Možná nejsou ani kruhy. Možná není nic, jen myšlenka. Nekonečně pomalá myšlenka, která padá vzhůru, aby se vysmála zákonům gravitace, a zůstává na stejném místě.

                Proč by to někdo četl? Stále nekonečně pomalé a stejné řádky, pořád výtvor jedné mysli, která se točí v kruhu. Snad jen ve vztahu k druhým má smysl, ano, obohacují, myslím, že v pátek odpoledne půjde mysl na návštěvu. Nejdřív půvabná konverzace o ničem a zdvořilosti a potom skutečné myšlenky, které jsou cenné a které by stálo za to psát. Ne prázdně umělecké výdechy všedních dnů. Má neobyčejně krásné modré oči, je v nich moudrost. Moudré oči jsou jako krystaly nebo jako samet, ale vždy krásné. Krása slov je neobyčejně okouzlující, nemohu se nezmínit. Ano, safír. Kolik lahodné zvučnosti se v tom slově skrývá… safír…

                Ještě zabít trochu času trochou sentimentality a pak se jít opět točit do kruhu. Čekají na mě dvě velké oči s neobyčejně dlouhými řasami, stejně namodrale zašedlé a se záhnědou uprostřed, jak už je vlastní drobným jedovatým žlutým kvítkům, které se musí chránit, aby přežily. Budou trochu šišlat, trochu se smát a trochu vřískat, ale nejvíc ze všeho se budou točit v jednom velkém, pro ně nekonečném a nekonečně krásném a samozřejmém, kruhu.