Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tudy letěli havrani

28. 11. 2013

Nad krajem panoval klid a ticho a nehybně stočený mrazivý vzduch pospával pod černými větvemi. Nebe bylo bělavě a nehybně dosedlo nad mozaiku krajiny a utlumilo všechny zvuky, které bezvětrný kraj ještě mohl vydávat. Kdo by však zpíval ve dnech, kdy i dech přimrzal ke rtům, natož slova písně?

A tak krajina tiše oddychovala a z toho ticha až zaléhalo v uších.

Bělavé louky se mísily s temnými, jen lehce pocukrovanými lesy. Na holých strništích vykukovala zpod bílého poprašku a jinovatky černá země a sem tam se mezi skupinkami stromů krčil dům nebo dva. Vše bylo bílé nebo černavé, jako kdyby hrála sama země podivně kostrbatou šachovou partii.

A tak i zrak pomalu začínal přecházet z té nehybnosti a toužil po jakémkoli pohnutí, po narušení téhle podivné rovnováhy. Kdo by však narušoval klid, který se zdál hotov svou bohorovností utlumit i zemětřesení?

Lidské oči ale nedovedou vidět věčnou nehybnost, a tak začaly přecházet a krajina počala mizet, až se jen slila do fantaskního černobílého kaleidoskopu.

Tehdy se lidský duch vzbouřil proti nehybnosti, kterou nedovedl pochopit a člověk zatoužil surově rozbít to, co mu svou rovnováhou unikalo. Podcenil však moc tohoto slitého jednoho, které se mu rozkládalo už i v duši. A tak namísto křiku a běhu pouze přikován k místu jemně dechl do mrazivého vzduchu.

Rovnováha je nekonečně pevná, ale také nekonečně křehká. Teplý lidský dech prudce rozrazil nehybnost a cvrnkl do první z tisíců kostiček domina.

V tu chvíli se průzračný vzduch začal svíjet ve spirály stříbřité běloby a černi a z nehybné čirosti se postupně šířilo toto černobílé víření jako kruhy na hladině. Obloha uvolnila své sevření, začalo sněžit a pod oblaky proletělo, zmítáno větrem, hejno krákorajících havranů. Nad strništi vítr honil sněhové vločky a hvízdal v korunách stromů.

Začalo se stmívat, v oknech domů se rozsvítilo a do hučení větru a krákání havranů se rozezněla tichá píseň flétny.

Černé pírko, na kterém utkvělo pár sněhových vloček, ve vzduchu pomalu kreslilo ladné křivky, dokud vítr pozdě v noci neutichl, až dosedlo na promrzlou zem.

Obraz krajiny se ustálil a hodiny začaly tikat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA