Fantasmagoria

                Krása, lesk a dotek. Barvy a vůně. Úsměvy a nedočkavost, jediný pocit, který zbyl. Studené ruce a lehký třas. Spousta dešťových kapek za okny, spousta sněhových vloček pod tvýma nohama. Samet, satén a stříbro. Spousta pohledů, nekonečno očí a před tebou tolik obdivu, kolik ho jen může jediná mysl vstřebat. Celý svět se dívá a to jediné, co zbývá, je předvést, co se skrývá pod nenápadným pohledem a zlatým saténem s několika řemínky.

                Na hlavu dopadá sprška tónů a tiše stéká po vlasech. Zbarvuje tváře, plyne a zalévá oči, vtéká do úst a svou sladkou chutí se rozprostírá po celém těle. Zalykáš se tou nekonečnou sladkostí. Zajme tě a stane se tebou, vlasy uschnou, ale když polkneš, stále cítíš zbytky chuti na jazyku. Ty se staneš jí a ona začne ohýbat tvé končetiny, zaslepí tvé oči a stává se větrem, který ti cuchá vlasy.

                Jdeš a ona hýbe tvýma nohama, sama vkládá rytmus do chodidel a ostrých pauz, sama otáčí tvýma rukama a tvaruje tě do siluet, jejichž jména pro tebe neexistují. Září ti z očí a nepouští tě, žiješ jí, žiješ pod vodopádem tónů, zalévá tě melodie a rytmus svázal tvé ruce a nohy, to vše máš v očích a tvá mysl se tvaruje podle toho, co pozřely tvé uši.

                Všechno mizí, nevidíš nic, jen slyšíš a žiješ. Zbývá jen melodie a vše ostatní přestává existovat, jako přestávají existovat ostatní smysly a ostatní lidé, jako přestávají existovat myšlenky a zůstává jen jedno, kterým žiješ, to jediné, co dává smysl a jehož se stáváš nástrojem a ty jen cítíš, nemyslíš, protože víš, že myšlenky jsou nepodstatné, necháváš vše vyplynout na povrch a necháváš za sebou jen barevné peří, dotek saténu a odlesk stříbra.

                Oči se opět probouzejí a vidí vzpomínky a sny, nedokážou jen spatřit, nyní prohlédnou skrz, protože to nejsi ty, kdo se jimi dívá. Ona tě ovládá, a když bude chtít, může tvé vzpomínky vyvolat, může vytvořit jakoukoli myšlenku a ty nevíš, jestli je to myšlenka nebo realita, jestli vůbec ještě sny existují, nebo je to vše jen jedním velkým snem a přitom neustále žiješ, žiješ jako nikdy předtím, protože neexistuje nic jiného než tady a teď a melodie.

                Pohyb je tím nejpřirozenějším, co se v tu chvíli děje, protože je obsažen v tom, co slyšíš, v tom, co se rozlévá až do konečků prstů, v tom, co ti stéká po vlasech. Ne pohyb v tom všem není obsažen. On je tím samotným. A tobě zbývá jen jediné, zaposlouchat se. A ona tě zajme a propustí, až když vše ztichne. Když se ukláníš a jen vzdáleně slyšíš potlesk, protože tě stále ještě zcela nepustila ze svých okouzlujících pout, rozlije se ti po tváři úsměv, který vyplývá jen z prožitku a z hudby, kterou se stáváš.

                Když se rozplyne přítomnost i vzpomínky, můžeš se vrátit. Mrkáš překvapenýma očima, probouzíš své nohy a ruce, zaposloucháš se do toho, co je skutečně kolem. Teprve po chvíli zjistíš, kdo skutečně jsi, objevíš, tvá mysl a ostatní smysly se kamsi ztratily a můžeš je jít hledat. Nevíš, kde zůstaly, nevíš, kdy odpadly. Jen s překvapením je najdeš, jak se válí opodál, pohozené na parketu.