Fantasmagoria

Chvíli mlčet. Jen poslouchat. Podívat se z okna. Podívat se zpět. Vykvete ti papírová lile? Co jsou slova, když je nikdo nevysloví?

Vidíš mořské vlny rozbíjet se o bílé skály, vidíš mlhu na pobřeží, vidíš kamenná města, hrdě vlající vlajky na hradbách. Vykvete ti papírová lilie? Co jsou slova, když je nikdo nevysloví?

Vřesoviště se vyhřívá na slunci a flétnista hraje na rohu ulice. Světlo proudí barevnými skly, rozkvétá na podlaze a tříští se do zlatavého prachu. Minulost tuší maluje po stropech a sloupech. Vykvete ti papírová lilie? Co jsou slova, když je nikdo nevysloví?

Křik racků, sytá zeleň, kapky deště a kamenná dlažba. Kráčíš ve stopách minulosti, květiny se ti proplétají pod nohama, tisíce let staré kameny se na tebe dívají. Vykvete ti papírová lilie? Co jsou slova, když je nikdo nevysloví?

Mořské vlny se rozbíjejí o bílé skály fialové vřesem. Sytě zelená tráva prorůstá pískem, kamenná města se přívětivě dívají a zpoza hradeb zní smích. Barvy proudí před očima, slova zní jako nejsladší hudba, okamžik jako nejkrásnější vzpomínka, dotek jako jemný vánek. Racci ti zpívají na rozloučenou. Nezůstáváš? Odcházíš? Vykvete ti papírová lilie? Co jsou slova, když je nikdo nevysloví?

Nebo se vrátíš? Vezmeš s sebou to nejdražší, co máš, stoupneš si na hradby, kolem nichž se mořské vlny tříští o bílé skály porostlé vřesem, tam, kde se nad tebou budou tyčit vysoké věže s hrdými vlajkami, a budeš hrát místo flétnisty? Nebude nikoho, kdo by vzpomněl na slova. Budou jen racci, jejichž harmonie naplní melodii, bude jen světlo, které rozkvete na podlaze a roztříští se ve zlatý prach, bude jen hučící moře, květiny pod nohama a zeleň prorůstající tisíc let staré kameny.

A papírová lilie, rozkvetlá na věčné časy.