Fantasmagoria

     Už dva měsíce byla Solaia pryč. Po tom, co jí dala jméno a přijala ji mezi Sluneční lid, kamsi odešla a Mariana ji od té doby neviděla. Vládkyně Marianu pronásledovala, už několikrát ji zachránila jen neuvěřitelná náhoda.
    Sluneční lid ji vyhnal, protože věděl, že pro ně Mariana znamená nebezpečí. Příliš velké nebezpečí. Teď byla na cestě v horách, kam ji odehnali. Snažila se je přejít, i když věděla, že přišla o všechnu svou bývalou moc. A přejít hory bylo téměř nemožné.
    Bledé slunce na obloze nevydávalo téměř žádné teplo a ledový vítr jí vháněl slzy do očí. Být člověkem nemělo jen klady a Mariana to věděla. A vládkyně to věděla taky. Rozhlédla se a v dálce spatřila obrys letícího netopýra. Posel noci. Pronásledovali ji už od začátku její cesty. Věděla, že až nebude moct, sletí k ní a shodí ji dolů. Otočila se a brodila se sněhem dál.
    Když se stala člověkem, ztratila mnoho. Křídla. Schopnost vidět v naprosté tmě. Schopnost zneviditelnit se. Ale ztratila i svou netečnost. A nevědomost. I když možná, že žít ve sladké nevědomosti bylo lepší... Ne, teď už není Nocí, teď je Mariana.             Člověk. Úplně normální člověk? Ne. Nikdy nemůže být jednou z nich. Chtěla být jako Solaia. Toužila být Sluncem samotným. Chtěla zářit, stejně jako ona. Znechuceně se podívala na své dlouhé černé vlasy stříbrně se třpytící proti bělostnému sněhu. Oči měla stejné barvy. Nikdo ze Slunečního lidu neměl černé vlasy i oči. A nikdo nedokázal slyšet tak ostře jako ona. Nikdo nerozeznal letící posly noci. Nikdo neznal noc tak dobře jako ona. Proč?
    Škrábala se do ostře stoupajícího kopce a snažila se zapomenout. Sněhové vločky jí na okamžik zcela oslepily, když jí je prudký poryv větru mrštil do obličeje. Zamrkala a šla dál. Proč nemůže být alespoň trochu podobná Solaie? Zařící zlaté vlasy téměř na zem, nebesky modré nadpřirozené oči, bílé roucho... Proč? Ona nikdy nechodila v bílém. A zlatá jí taky byla cizí. Znala jen černou noční oblohy a stříbrné světlo hvězd. Jejími společníky byli netopýři, sovy a jiná noční zvěř. A poslové noci. Nikdy se nesmíří s tím, že nebude součástí Slunečního lidu.
    Pak zaslechla táhlé vlčí zavytí a zbledla. Do kopce se téměř rozběhla. Po pás dlouhé jako noc černé vlasy, které nikdy nesvětlaly a zdálo se, že pohlcují světlo, za ní vlály jako závoj. Schovala se pod skalní převis a rychle oddechovala. Přeměna jí přece jen nesebrala všechnu moc. Začalo se stmívat a sněhová bouře sílila. Mariana se zahrabala hlouběji do závěje. Pokud na ni vlci budou útočit jednotlivě, má šanci je odrazit, ale pokud ne... Alespoň skončí všechny její strasti a obavy.
    Poryv větru ji donutil odvrátit hlavu. Mohla jen doufat, že si jí vlci nevšimnou. Opatrně se pokusila dostat se k zásobám, které měla na zádech, ale neměla šanci se v závěji vůbec otočit. Odhrnula si vlasy z očí a znovu si bolestně vzpomněla na pocit štěstí, který zakusila při svém setkání se Solaiou. Myslela si, že se jí to zdá. Když byla ještě tma, její vlasy byly také černé, ale jak se třpytily... a oči jí plály stříbrem měsíce. Když slunce vyšlo, sice se změnila, ale jen vzhledem. Kolem ní nikdy nebyla tma, jen zlaté světlo slunce. Všichni Sluneční lidé jí byli podobní. Světlé vlasy, oči a roucha také...
    Tmy přibývalo a brzy nebylo vidět na krok. Sněhová bouře zesílila a Mariana zůstávala dál v zákrytu závěje pod převisem. Přesto se neubránila poryvům větru. Bylo slyšet vytí vlků a ona slyšela, že se přibližují. Stále sice viděla ve tmě líp, než jakýkoli člověk, ale ve sněhové bouři toho moc vidět nešlo. Schoulila se a pokoušela se alespoň usnout, ale fičení větru a vytí vlků bylo příliš silné. Další nevýhoda toho, že byla člověkem. Musela spát, jíst a pít. To dřív nemusela. Prostě to nepotřebovala.
    Pak se však jedno táhlé zavytí ozvalo až nepříjemně blízko. V Marianě by se krve nedořezal. Tak schovávání nepomohlo. Neohrabaně se pokusila vyhrabat ze závěje. Po chvilce se vlci ozývali všude okolo ní. Cítila je, byli v půlkruhu, bylo jich šest. Proti takovému počtu neměla šanci. Věděla to. Nemohla přežít cestu přes hory. Ani nevěděla, kam vlastně šla. Ale lepší smrt z rukou vlků než vládkyně.
    "Solaio..." proběhlo jí hlavou. Vlastně nevěděla, proč to jméno říkala. Ale jakoby v ní vzbudilo odhodlání. Prudkým pohybem vyskočila ze závěje a stanula po kolena ve sněhu. Bouře ustávala. Vlci byli kolem ní. Neviděla je, ale slyšela. Ještě nějakou moc měla. Pak ale zaslechla zvuk, který jí naháněl strach. Křídla. Křídla poslů noci.
    Otočila se za tím zvukem. A spatřila proti temné obloze téměř neznatelné obrysy netopýřích křídel. A ten moment se vybrali vlci k útoku. První z nich se rozběhl a skočil po ní. Mariana napřáhla ruce a prudkým zábleskem odrazila vlka o pár metrů zpět do sněhu. Ostatní vlci se na okamžik zarazili a začali ji obcházet. Poslové noci se blížili. Věděla, že vlci čekají, až poslové vládkyně dorazí. Čekali, aby mohli zaútočit dohromady. A tenhle útok už neodrazí...
    Dva vlci na ni zaútočili a ona je odrazila taky, ale vyčerpalo ji to víc, než kdy předtím. Odletěli jen o kousek a dopadli na nohy. Takhle to dál jít nemohlo. Ještě jeden útok a už nebude schopná udělat vůbec nic. Solaio...
    Poslové už byli téměř na místě a ona se proti nim nemohla nijak bránit. Byli o tolik mocnější než ona! Na chvilku si přála, aby nikdy Solaiu nepotkala. Ne. Tohle nesmí dopustit. Musí bojovat. Ale jak... Dopadli jemně do sněhu a vůbec se nepropadali.         Bylo jich osm. Netopýří křídla se za nimi rozprostíraly, černé vlasy jim vlály ve větru. Vyzařovala z nich jakási podivná temnota, které si Mariana nikdy předtím nevšimla. Ale to bylo ještě když ji poslouchali. Když to byli její poddaní.
    "Zrádkyně," zasyčel první z nich. Chodil sem a tam a neustále se na ni díval temnýma očima. Neodpověděla, došla jí všechna slova. "Vládkyně tě nechce ani vidět. Máme tě zabít hned a co nejrychleji. Ani si tím nemusíme špinit ruce." Gestem přejel všechny vlky okolo. "Zabte ji!" zakřičel.
    Z posledních sil odrazila jejich útok, ale na víc se nezmohla. První dva vlci odlétli, ale další tři se na ni sápali. Jeden z nich jí skočil na ruku a zaryl jí do ní tesáky.                 Vykřikla. Poslové noci rozpřáhli svá křídla a letěli na ni také. Věděla, že tohle je její konec, ale nějak jí to nevadilo. Jakoby s tím byla smířená. "Sbohem," projelo jí myslí.
Bolestí začala upadat do bezvědomí a temnota ji obklopovala a táhla na svou stranu. Nebylo jí souzeno zemřít jako Sluneční člověk. Z posledních sil ještě spatřila jasný záblesk zlatého světla a postavu, která zářila tak jasným světlem jako slunce samo. Černé vlasy jí vlály kolem hlavy a oči a roucho planuly stříbrným jasem. Vlci se rozprchly a poslové noci ustoupili o pár kroků zpět.
    "Solaio..."