Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod stříbrem měsíce 3 (úryvek)

17. 9. 2007
Obrazek     Stála ve stříbrném rouchu s čelenkou ve vlasech na mostě, opět měla křídla. Na kamenném mostě, za kterým se rozprostírala temnota. Když se otočila, viděla jas a světlo, přitahovala ji však temnota. Na chvilku se jí zmocnila její stará netečnost a zaslechla šum křídel poslů noci. "Ne!" chtěla vykřiknout, ale z hrdla se jí nevydral žádný zvuk. Otočila se ke světlu, věděla, že by měla jít tam, ale...
    Ona nenáleží světlu. Nepatří Slunci. Udělala krok vpřed na most. Temnota ji zahalovala stále víc, už pohlcovala skoro celý most. Ona je Noc, nikdy nebude patřit ke Slunci. Slouží vládkyni. Tam patří. Do temnoty. A bude mít zase svou moc... Hořce se usmála. Proč ty rozpaky? Prostě tam vejdi. Udělej prák kroků a jdi do temnoty. Tobě tma nevadí, ty sama jsi ztělesněním té tmy, říkala si. Ale jakoby se nemohla rozhodnout, stále váhala.
    Na okamžik uslyšela nadpozemsky krásný zpěv a ohlédla se. Hudba však ustala stejně náhle, jako začala. Pak zaslechla hlas vládkyně. Volala ji. Šum netopýřích křídel ji téměř ohlušil. Znovu se rozhostilo ticho. Zhluboka dýchá, neví co má udělat. Proč? Proč zase musí stát před tímhle rozhodnutím úplně sama?
    Chvíli tam stála. Nepatří do světla, nezaslouží si ho. Opět by ji vyhostili, jak už se tomu stalo jednou. Musí jít přes most. Z očí jí vytryskly slzy, když se naposledy podívala ke světlu na druhé straně. Pak udělala krok. A další. Směrem k temnotě.         "Sbohem, Solaio..."

    Vrcholky hor ozářily první paprsky zlatého slunce. Na sněhu seděla postava se zlatými zářícími vlasy a nebeskýma očima v bělostném rouchu. Seděla vedle nehybného těla černovlasé a černooké dívky. Z očí jí kanuly jako roztavené stříbro slzy, pod nimiž tál sníh i led. Slunce zastiňovaly mraky, jakoby i ono truchlilo.
    Otočila se a poklekla vedle nehybného těla. "Mariano..." zašeptala. Přivedla samotnou Noc ke Slunci, avšak jen proto, aby ji zase jednou pro vždy ztratila. Copak jí nebylo souzeno být šťastnou? Přišla pozdě, příliš pozdě, než aby ji zachránila. Pak ale ucítila její duši. Její duši bojující o to, aby jednou provždy mohla vylétnout ke Slunci. Pohlédla ke slunci na obloze a její slzy se jí na tváři zatřpytily jako drahokamy.
"Prosím, ať je alespoň jednou v životě šťastná," zašeptala a opět sklonila tvář. Cítila, jak Marianu zahaluje temnota. Nemohla nic dělat. Zlaté vlasy jakoby ztratily svou zář a oči také. Bělostné roucho už se neskvělo jako dřív a mohlo se zdát, že už se zlatě nelesklo.
    Temnota ji zasáhla jako šíp, když Marianino tělo zmizelo v záblesku temnoty. Cítila ve svém srdci, že Marianu pohltila noc. Už nebyla Marianou, teď už ne. Stala se opět Nocí. Dívka, které nebylo souzeno být v životě šťastná. Nikdy nedojde ke Slunci.
    Solaia povstala a její vlasy začaly tmavnout. Když byly opět černé jako v noci, ztmavly jí i oči a roucho do inkoustové černi. Slunce pohaslo. Záře kolem Solaiy pohasla, když se vydala pomalým krokem dolů z hor. Slzy jí stále kanuly z očí.
    Poprvé v celém věku přestalo Slunce zářit. Sluneční lid se začal rozprchat, už neměl svoje útočiště. Naděje, která přetrvávala po věčné věky, se vytratila. Celou zemi zahalila temnota. A plačící černovlasou dívku už nikdo nikdy neviděl. Solaia zmizela spolu se Sluncem, které navždy vyhaslo. A věčnou nocí zněla přízračná slova.                  "Sbohem, Solaio..."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA