Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slunce

20. 9. 2007
Obrazek     Nevím, co se se mnou dělo, do té doby, než moje uši zaslechly znovu známé zvuky lesa a otevřely se mi oči.     Zlatavá záře, která mě vždy obklopovala tu byla stále a připadala mi tak povědomá... Zastrčila jsem si neposlušný pramen zlatých vlasů za špičaté ucho a vstala jsem z mokré země. Moje tmavé roucho a tmavé oči k sobě tak podivně ladily, byly tu zase a já věděla, že jsem to já a nic se na mně nezměnilo.
    Vlastně se nezměnilo vůbec nic. A to jsem byla tak dlouho v bezvědomí... podívala jsem se k obloze a na zlaté slunce.             Zářilo tak krásně! Rozběhla jsem se směrem k jezeru a přitom jsem si broukala známou melodii. Byla jsem opět šťastná. Ptačí doprovod měl jako obvykle pochopení a letěl za mnou, přičemž zpíval tak krásně jako dřív. A přece něco nebylo zcela v pořádku. Moje elfské smysly zachytily něco... zvláštního. Tehdy jsem si toho ale nevšímala.
    Doběhla jsem k jezeru a sklonila se nad hladinu. Vzápětí jsem prudce ucukla, když jsem spatřila svůj odlesk na hladině. Ne, to není možné! Můj údiv neznal konce. Měla jsem světlé oči! Jak to? Nevěděla jsem, jak je to možné. Pak jsem si ale uvědomila, že moje roucho získává jinou barvu. Už to nebyla tmavě zelená, barva lesních elfů.         Byla to bílá. Nádherná bělozlatá barva, stejná, jakou mělo slunce na obloze.
Zlatá záře kolem mě zesílila a já znovu nalezla odvahu k pohledu na hladinu. Vlasy, které jsem vždycky měla zlaté, teď zářily mnohem jasněji a neustále se vlnily. Byly dlouhé až ke kolenům, což bylo u elfů normální. Nebesky modré oči se na mě usmívaly a já myslela, že jsem se zbláznila. Vždycky jsem přece měla tmavě zelené oči! Ale teď byly jiné.
    Podívala jsem se opět na slunce a v tu chvíli jsem ucítila, že musím jít jinam. Bojovat... Teprve teď jsem pochopila, že jsem vlastně nebyla v bezvědomí, ale mrtvá. Strašně jsem se toho vyděsila, ale bylo to tak. Věděla jsem to. A slunce mě vzkřísilo, abych se stala jím samotným. Musím jít bojovat. Proti Noci. Musím ji porazit, ale mám jen jeden pokus, protože jestli selžu... Slunce vyhasne a já zemřu s ním. Byla jsem vzkříšena jen pro to, abych nabyla nové podoby, získala nové jméno a mohla se vydat do boje.
    Naposledy jsem se otočila a pohlédla na les, kde jsem prožila celý svůj život lesní elfky. Teď už ale nikdy elfka nebudu. Jsem Slunce. Slunce samotné, v podobě živé bytosti. Už nikdy nebudu mít právo nazývat se svým bývalým jménem. Teď jsem někdo jiný. A to musím přijmout.
    Vydala jsem se na dlouhou cestu k Noci, abych ukázala, že Slunce ještě existuje. Ale vzpomínka na les mi nikdy z paměti nevymizí. Vím to. A taky vím, že až mé roucho, oči i vlasy ztmavnou, slunce vyhasne a já zemřu spolu s ním. Jsem Slunce.
    Solaia.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA