Fantasmagoria

Píseň fénixe

Až čerň protká oblohu

Až slunce večer zapadne
v záři rudé mizící,
pták z popela vstane,
co peří má zářící.

Až hvězdy jak nitky stříbrné
prozáří temnotu noci,
pták, který peří má rudé,
dosáhne nad svém tvým moci.

Až měsíc bílým světlem svým
postříbří krajinu zas,
vypařím se ti jako dým,
jen ptáka slyšet je hlas.

Až probudí se noční zvěř,
ulehneš na lůžko z mechu,
v tvém snu zní má píseň též,
na křídlech ptačích se vznesu.

Až sen tvůj lemován zlatými pírky
jak moje zářivé peří
skončí, zbudou jen vzpomínky,
kterým člověk neuvěří.

Až ztichne navždy můj ptačí hlas
a já snesu se na zem,
vzpomínej na mě zas a zas
a já obživnu rázem.

Až v tvém snu budu zas létat,
mé peří bude zas zářit,
v svém mládí dál budu vzkvétat,
vše se mi bude dařit.

Děkuji, človíčku můj milý,
já ti teď dávám svůj slib,
až budou ti docházet síly,
přiletím pomoci, budu zas žít.