Jdi na obsah Jdi na menu
 


Loď životů

12. 3. 2008

Uzoučkou stezkou se dám

lodičkou na moře rozbouřené,

já budu sama a ty budeš sám,

bude tu vítr, jež vlny žene.

Poslouchej, racci zpívají,

lodičko, pluj jen do přístavu!

Pro ty, jež loď svou nemají

budeme na moře pět chválu.

Bouřemi plnými hořkých chvil,

vlnami dravými, co po soustu prahnou,

zbylo nám ještě trošku sil.

Abychom chutnali tu chvíli drahou,

která jak nejlepší víno

svobody a lásky

v očích se odráží a jak je libo

vyhrává předem prohrané sázky.

Tu chvíli drahou, jež slzy ronila,

však slzy loučení sladkého.

Srdce mé trnem ranila.

A bodla i do tvého.

Samotou prodíráme se každý svým kýlem,

vítr nás někdy zanese zpět,

i když jsme vedle sebe se stejným cílem,

nemůžem spolu jít. Jiný je svět,

jež stejný kolem nás obou se točí,

mořem se omývá, po soli chutná,

jeden z nás chválí ho, druhý ho sočí,

zbývá jen loď, ta záchrana nutná,

ty a já, my dva, každý sám,

vlajeme na stožáru praporem,

plujeme, možná nevíme kam,

do přístavu? A až tam doplujem,

řeknem si, že konečně jsme tady!

Stanem se jednou duší i tělem,

lodí už není třeba. Není třeba rady,

která by vedla nás po suchu skvělém.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Autor neboli fantasmagor

(Viki, 13. 3. 2008 11:14)

Tak znáš moje hluboký myšlenky v básničkách;-) Je to taková metafora života... můžeš si tam něco najít, určitě tam něco bude;-)

Amatér opět píše

(Annie, 13. 3. 2008 7:35)

V tom bude asi tak hlubomyslná myšlenka, že jsem jí nepochopila:-D Já toho tam vidím víc. Snad nějaké překonávání horších časů, nebo tak jsem to aspoň pochopila. Hledání dobrého v životě, i když má svoje temnější stránky... a přece náznak škodolibosti, i když jenom trošičku. Asi toto je můj výklad. I když to asi nebude ono, co?