Fantasmagoria

Odešel...

Když dohasl svíčky plamen,
když odešel beze slov,
jak modlitbu, svým tichým „amen“,
ukončil slov tichý proud.

Odešel a já teď vím,
že nevrátí se víc,
padl na nás z světla stín,
všechno změnilo se v nic.

Motýl odletěl na křídlech,
já však jsem na zemi stále,
trápení je na městských zdech,
poddaní hledají krále.

Slzy dopadají na zem
jako perly zářivé,
všechno změnilo se rázem,
všechno je náhle jiné.

Kolikrát budu vzpomínat,
kolikrát zoufat si tiše,
na známá místa chodívat,
cítit, jak smutek dýše.

Na něho vzpomínka
navždy bude zůstávat,
jako červená linka
život můj bude protínat.

Když tma pak přikryla svět,
stříbrné hvězdy zhasly svůj svit,
motýl už ukončil svůj let,
mně nezbývá, než o zázracích snít.

Když odešel beze slov,
přeťal nit života mého,
navršil smutku na můj rov,
puká mi srdce s odchodem jeho.