Fantasmagoria

Perla

V černých slzí vodopádu
stříbrné perly padají,
a krystalky chladu
do vlasů z nebe se sypají.
Spadne ti k nohám perla,
černou nocí zrozená,
stříbřitá, zářící jako hvězda
ode dne světla odloučená.
Slunce pro tebe pohasne,
zářit ti perla bude,
do noci hvězdnaté, překrásné,
temnotou, která je všude.
Nikdy už nespatříš slunce svit,
slzy ho pro tebe smažou,
však perlu svou navždy budeš mít,
nahradí záři jasnou.
Potácí se černou tmou
člověk slzami slepý,
v ruce drží perlu svou,
necítíš srdce už tepy.
Perla ho k záhubě přivedla,
vypařila se jak dým,
černými slzami zalila,
zahaluje ho stín.
Krystalky chladu už
neroztávají více,
perla ranila jako nůž,
zhasíná jeho svíce.
V mracích šedavých na nebi
je slyšet člověka hlas,
perlu nechal dole na zemi,
teď je svobodný zas.
Pod vodopádem slzí černých,
s krystalky stříbrné zimy,
perla světla, bojů marných,
zůstane navždy už s námi.
Temnotou hvězdnatou nech se vést,
perlu svou pevně drž,
bolest a žal musíš snést,
v očích vodopád slz.
Stříbrná cesta se otevře
pak jenom pro tebe,
až led na tobě ztuhne,
mraky budou tvé, tvé bude nebe.