Fantasmagoria

V hlubinách svých slz se utápím,
když vzpomínky srdce trhají,
probudím se, snad jen sním?
Ne. Být to tak nemůže a není.
Snad útěchu přelétavou
hledám v marných nadějích
od starostí, žalu stranou,
a na duši čistý, bílý sníh.
Probuzení do sladkého jitra
snad chystá příští mi den,
až se vzbudím, bude zítra!
Sníh roztaje, zmizí sen…
Vzpomínky na štěstí, jíž jsem žila,
rvou mi srdce rozjitřené,
píseň kdysi sluchu milá
nebude znít nikdy vřele
už nikdy nedá mi naději.
Probudit se snažím ze sna,
přeji si, aby bylo včera raději!
Pozdě. Je dnes a já nezvedla se ze dna
marné naděje odlétly,
roztály jak na jaře sníh,
avšak květiny nerozkvetly,
nezaznívá ptačí zpěv ani smích.
Nikdy nechci zapomenout
na naději vyhaslých plamenů,
nadějí a sny nechat se obejmout,
na tebe, lásko, nikdy nezapomenu.