Tvůj a můj smutek
Nakazil jsi mě smutkem svým,
cítím po svých tvářích tvé slzy,
mohu za to jen já. Já vím.
Uvidím tě? Už brzy?
Otázky tmou se potácejí,
vidím tvou ruku, jak trhá pro mě květ,
všechny ty zázraky, co okolo se dějí,
ten krutý a přitom tak překrásný svět.
Smutné tóny slyším zpěvem se nést,
slyším tvůj krásný hlas,
šeptáš, že ze všech mých cest,
je jen jedna, kde nezlámu si vaz.
V očích tvých mi září duha,
kapky deště uzdravují rány,
nezkrotný živel je náš pouhý sluha,
jež byl nám odedávna daný.
Usměj se, o víc tě neprosím,
víc žalu už mi nepřilévej,
v očích, jež se orosí
slzami. Slzami pro tebe.
Komentáře
Přehled komentářů
Naději mám a nemůžu ji nikomu dát, ani kdybych chtěla. To jediné, co mohu udělat, je tak o tom napsat báseň...
Jo, tak to máš recht. V tom případě jsem ráda, že mám impulzivní povahu!
Naděje
(Annie, 1. 5. 2008 7:44)Nechceš mi třeba nějakou přenechat? Docela bych ji i využila... A impoulzivní povahy mají své výhody i nevýhody. Například využívanou možnost udržet mě, tebe a Obi spolu.
Jejda, nějak jsem neodepsala...
(Viki, 28. 4. 2008 20:32)
Nojo, O naději a o lásce... i když teď mám té naděje toli, že bych jí mohla rozdávat. Něvýhoda impulzivních povah;-)
A díky za chválu!
Krása
(Annie, 21. 4. 2008 7:12)Tak, konečně už zase jdu komentovat. Pěkné, ač (snad) psané trochu o naději a o lásce, pořád laděné ve stylu první sloky. Konečně zase čtu nepřeslazenou báseň o lásce. No jo, měla jsem hned jít sem;-)
Já vím...
(Viki, 1. 6. 2008 20:18)