Fantasmagoria

Těžko říct, co nás v životě mrzí,
těžko říct, kam se uchýlil žal,
kam jenom zmizely potoky slzí,
tekoucí v mlhavou, ponurou dál.

Těžko říct, kam se poděl ten smutek,
se kterým trávíme všechen náš čas,
těžko říct, kam jenom skutek nám utek,
když ještě zbývala naděje v nás,

Těžko říct, kam nám jen odlétl úsměv,
zářící temnotou životních chvil,
o kolik jsme jenom propadli nazpět,
proč už nám žádných nezbývalo sil?

Těžko říct, kdy zhasly hvězdy nám jasné,
kdy nám jen naději ukradl čas,
kam se jen podělo všechno to krásné
všechno to radostné a šťastné z nás.

Kam se to ztratilo - vše, co jsme měli?
Radost a štěstí, smutek i pláč?
Proč jsme jen bolest a žal rozeseli?
Proč jsme to dělali? Nač jenom, nač?

Svět nám však odplácí teď stejnou mincí,
to, co jsme zaseli, musíme sklidit,
vše zlé vykonané se nám teď vrací,
bolest teď musíme snášet a cítit.

Nikdy, jen už ne nikdy víc,
nebudeme zde více už žít,
už nezkazíme nikdy nic,
ani nebudeme moci nic napravit.