Fantasmagoria

Snad se ptám, co se změnilo?
Co je teď jiné či nové?
Srdce na zastávce zastavilo
a odjíždí lehčí. Proč takové
není, jaké bývávalo?
Volám po starých časech,
smutky mi za rohem schovávalo
nadějné bušení. Popel mám ve vlasech
a vím, že se ho nezbavím.
Ptám se, proč teď je tohle jen?
Stal jsem se… vlastně kým?
Nevím. Noc plyne jako den,
nerozeznávám. Vypaří se jako dým,
zrodí se klec, která nepustí mě ven.
Nechápu, nikdy jsem nepochopil,
ani když ve slepých radostech
jsem se štěstím marným opil
a chodil po křehkých mostech,
jež přes řeky rozbouřené
převedly mě v bezpečí.
Teď z duše rozbolavělé
nemám nic. Ptám se, kde jsem a čí?
Nepatřím nikomu a nikam.
Co bývalo, odvály věky
proudící pryč. Přátelům vykám.
Přátelé? Ne, změnili se v soky.
Ach, samoto, srdci plná,
hraješ mi smutnou píseň.
A i ta jediná štěstí vlna
odešla. Zbyla jen tíseň.
Stříbrem prokvetla mi hlava
a nic se už nevrátí.
Zbyla jen naděje nepatrná, malá,
jež nic už nezvrátí.