Díra
Šel jsem a viděl. Hvězdy se tiše vrývaly do sítnice a říkaly si tajemné. Jediné, co na zemi vytvářely, byly matoucí stíny plazící se kolem nohou. Cesta se vinula a i s pomocí měsíce se dalo těžko určit, zda je zem přede mnou pevná. Zatím vždycky byla.
Náhle mi před nohama začalo proudit světlo. Stoupalo z nitra země a zahanbovalo hvězdy. Mělo příjemně načervenalý nádech, který navozoval dojem tepla. V zemi zela díra. Dost velká na to, aby do ní dospělý člověk mohl spadnout, ale ne zas tak velká, aby se nedala překonat. Mým posláním bylo dívat se, a tak jsem šel až k ní a nahlédl.
Otvor, který se přede mnou otevřel, mi odhalil pohled do prostoru mnohem většího než bych byl čekal. Asi deset metrů pode mnou hořel a čoudil na dně díry oheň a kolem něj se hřáli lidé. Spousta lidí. Mačkali se na sebe, díra pro ně nebyla dostatečně velká. Lezli přes sebe a křičeli, když se zraňovali, každý se snažil dostat úplně na vrch a co nejblíže k ohni. Kdo se dostal příliš blízko a spálil se. Oči jim slzely kouřem. Kdyby chtěli a spolupracovali, mohli by z díry vylézt, ale potřebovali by i pomoc shora. Tu jsem jim mohl poskytnout. Zavolal jsem na ně. Okamžitě ztichli a zmateně se začali rozhlížet okolo, až jeden z nich zpozoroval, že se na ně dívá kdosi shora. Zadívali se na mě, ale protože mě chtěli vidět všichni najednou, opět vypukla pranice a křik. Po chvíli to ustalo.
„Jak jste se tam dostali?“ zněla má první otázka. Podívali se na sebe. „Spadli jsme sem.“ „A co tam děláte?“ „Hřejeme se tady. Je zima. Ale u ohně je teplo. I navzájem se tady zahřejeme mezi sebou.“ Podivil jsem se. „A nechcete ven?“ Udiveně se rozhlédli. „Ale tady je teplo. A nemusíme nikam chodit. Vlastně ani nemáme kam. Tady se nikam ani jít nedá, tam nahoře se jen bloudí.“ „No právě. Tady nahoře můžete jít kamkoli a máte krásný rozhled.“ „Krásný rozhled! Nedá se tam vidět ani na krok, vždyť ty hvězdy jen matou. Odsud je nevidíme a vůbec toho nelitujeme. Ještě si pamatujeme, jak vypadaly. Rozhled není žádný, je tam jen tma a člověk musí moc namáhat oči.“ „Vy odtamtud nevidíte na hvězdy?“ „Ne. Proč? Ani ty nevidíš celý prostor tady, ta díra je zakroucená.“ „A není vás tam moc? Není to nepohodlné?“ „Proč by bylo? Jsme tady spokojení. Sice se tu moc neznáme, ale i to má svůj půvab. Občas se tady někdo zraní, všichni chtějí být u ohně a navrchu, ale proč bychom měli vylézat?“
Zamyslel jsem se. Proč by vlastně měli vylézat? „Tady nahoře je svoboda. Můžu vám pomoct se dostat ven. Nemusíte se tlačit v tom omezeném prostoru, nikdo z vás se nemusí zraňovat ani pálit u ohně, najdete si vlastní cestu. Můžete tu dělat cokoli!“ Tvářili se odmítavě. Jeden vykřikl: „Prý svoboda! To, co nám nabízíš, je akorát námaha a neustálá cesta někam. Tady jsme v cíli, nikam už nechceme jít! Je nám tu dobře. Ty si jdi hledat svůj cíl, nikam stejně nedojdeš!“ Pak odstrčil jiného, který mu stál v cestě a hnal se k ohni. Když se dostal moc blízko, vykřikl a stáhl se, oheň ho spálil. Zamžoural nahoru, byl oslněný a neviděl. Po chvíli vypátral ve tmě můj obličej. „A to vám nechybí vítr ve vlasech, volný pohyb?“ „Ne. Proč? Je lepší být tady, je tu teplo. Vítr ve vlasech znamená zimu. Nechceme, aby nám byla zima.“
Odvrátil jsem se od díry a pak jsem se zarazil. Oči se nechtěly přizpůsobit tmě kolem. Hvězdy poblikávaly a stíny se ploužily. Pohlédl jsem dolů. Je tam teplo a je jim tam dobře. To říkají. Zachvěl jsem se zimou, byla to lákavá myšlenka. Teplo. Být v cíli, nemuset už hledat cestu… Pak jsem ale znovu pohlédl na hvězdy. Už bych je nikdy neviděl. Byly zrádné, ale už nikdy bych nemohl ani cítit vítr ve vlasech…
Přeskočil jsem díru a šel jsem dál. Tápal jsem ve tmě a snažil zaostřit, nešlo to. Nevěděl jsem, kam jdu, neměl jsem určitý cíl, jen směr a to ještě nejisté, že správný. Ještě jsem se ohlédl, ale pak jsem se rozběhl vpřed. Vítr rozháněl dým, který stoupal z díry.
