Fantasmagoria

 Včera jsem se dozvěděl, že mám Nemoc. Ta zpráva mě vyděsila, protože o Nemoci se tradují ty nejhorší zvěsti. Spíš a už se neprobudíš. Bdíš, usneš a je to stejné. Je to jeden z největších objevů dnešní vědy. Objevili ji teprve nedávno a začali s masovým vyšetřováním. Zjistili, že Nemocí trpí dobrých devět desetin obyvatelstva. Stůj co stůj musí být vyléčeni.

 Je to strašná nemoc. Nijak se navenek neprojevuje a vůbec nevíte, že ji máte. Lékaři museli vynaložit nelidské úsilí, aby ji vůbec objevili. Skrývala se před jejich mikroskopy, až ji jednoho dne našli. Ještě nikdy nic podobného neviděli. Zpráva o nové chorobě zachvátila média a všechen lid.

 Nikdo neví, co nemoc způsobuje a jak se skutečně projevuje, ale všichni říkají, že její následky jsou hrozivé. Lékaři svou obětavostí už vynašli lék. Léčení je velmi nákladné a náročné, člověku prý při něm vypadají nejdřív všechny vlasy a pak zuby. Ale prý se vyplatí to podstoupit, protože Nemoc by vás zachvátila dřív. Nechtěl jsem jít k doktorovi, nemám doktory rád. Ale přinutili mě k tomu. Přišli ke mně domů a přemlouvali mě tak dlouho, až jsem s nechutí povolil.

 Včera jsem tam šel. S nejistě napjatým úsměvem jsem si říkal, že jsem zcela zdráv. Nikdy jsem neměl zdravotní problémy, a když ráno vstávám, nic mě nebolí. Snad jen nedávno mi křuplo v kotníku, ale přičetl jsem to špatnému šlápnutí. Když jsem to řekl doktorovi, zbledl a začal se ošívat. Pak mi to řekl. „Máte ji.“ „Co?“ nechtěl jsem chápat. „Nemoc,“ zašeptal a vykulil oči, jako by se vyslovením toho slova mohlo něco ještě pokazit.

 Dnes ráno mě bolelo za krkem. Je to ona. Nemoc. Pomalu mě dostává. Cítím, že se rozpadám, každý pohyb zabíjí mé tělo. Řekli mi, že ji musím vyléčit. Neznají její možné důsledky, ale přece nebudu nemocný? To bych snad nechtěl. Řekl jsem, že nechtěl, ale že se necítím nemocný. Pocítil jsem touhu jim odporovat. Oni se na mě vážně podívali a trpělivě mi vysvětlovali, že to prý je součástí Nemoci, že se postižený nechce léčit. Zeptal jsem se, proč bych se měl léčit. Odpověděli, že kdybych byl zdravý, tak by mě snad nepřesvědčovali o tom, že se mám jít léčit. Řekl jsem, ať mi řeknou, co mi je. Řekli, že mám Nemoc a vykulili přitom oči.

Pomyslel jsem si, proč všichni kulí oči, ale přecházel mě humor. Zeptal jsem se, jestli tu Nemoc znají dost dobře na to, aby ji mohli léčit. Pokývali hlavami a řekli, že ji znají jen částečně, ale že je prý strašlivá a léčit se musí. Nakažených lidí je moc a my je musíme vyléčit. Děláme to pro dobro lidstva i pro vaše osobní dobro. V bance vám na to půjčí a my vlastně za to ani nechceme tolik, kolik to skutečně stojí. Neřekl jsem na to nic. Pak jsem jen zašeptal, že se nechci léčit a oni se mě začali ptát, jestli mě něco bolí a tvářili se starostlivě.

 Ukázal jsem jim, že mě bolel chvilku kotník a oni se na sebe bolestně podívali a pokývali hlavami. Pak řekli, že to dělají pro moje vlastní dobro a vím jen, že jsem se zběsile bránil a pak byla všude tma.

 Dneska jsem se probudil a zjistil jsem, že nemám ani jeden zub a na hlavě mi nezůstal vlásek. V kapse jsem našel lístek, ale protože se mi zhoršil zrak, nemohl jsem to přečíst. Došel jsem k sousedce a ona se vyděsila. Pak se na mě soucitně podívala. „Vy jste ji taky měl?“ Přikývl jsem, protože nemůžu dost dobře mluvit. Podal jsem jí lístek. Přečetla mi ho. Je to účet, budu muset vydělávat ještě alespoň sedm let, abych to splatil. Ale jak můžu vydělávat, když tak špatně vidím? Šel jsem tam a oni mě radostně přivítali a řekli mi, že už jsem zdráv a teď že už ji prý nedostanu. Ukázal jsem jim lístek a oni pokývali hlavami. „To víte, není to zadarmo, ale jste už úplně zdravý!“ Naznačil jsem, že nemám zuby ani vlasy a skoro nevidím. „To je ale dobré znamení! Teď už jste tedy úplně zdravý! Vlasy vám ještě narostou a zuby vám udělají umělé. Nemusíte si dělat starosti. Vítejte mezi zdravými.“

 Šel jsem pryč a cestou jsem potkal dva zástupy. Jeden zástup slepých starců a druhý mladých lidí se zamrzlými úsměvy na rtech. Mají Nemoc. Neustále jich ubývá a mění se v bezzubý a plešatý proud odcházejících starců. Odcházím a oni, ti zdraví vevnitř, tam daleko za mými zády, kam už se bez pomoci neohlédnu, pokyvují hlavami, kulí oči a šeptají jediné slovo: Nemoc.