Fantasmagoria

               Dělníci seděli za stolem a pochutnávali si na svačině. Byla polední pauza. Chvíli se místností rozléhalo jen soustředění žvýkání a polykání, pak ale jeden z nich seznal ticho nesnesitelným a začal s hovorem.

                „Chlapi, to vám musím povědět. Šel jsem tuhle přímo do strojovny, to víte, při dnešních poměrech se tam člověk jen tak nedostane, a zjistil jsem, že to tam všechno perfektně funguje. Takže jak jsme nadávali, že je chyba ve strojovně a že se tam všichni flákaj, tak to není pravda. Tam všechno běhá jak na drátkách. Chyba musí bejt někde jinde.“ Zakončil svůj projev pořádným lokem z termosky. „Jo, hm, a ještě – když jsem to tam tak vomrk, tak jsem taky zjistil, že tam vlastně vůbec nikdo nepracuje. Takže bysme stejně neměli komu nadávat.“

                „Nikdo tam nepracuje? Kecy. Někdo tam bejt musí.“ „No ne, fakt! Nikdo tam nebyl. V pracovní době. Nikdo nemá dovolenou.“ „Tak si zrovna odběhli. Nebo já nevim, ale ve strojovně někdo bejt musí. Je to tam přece hrozně složitý, aspoň teda co jsem viděl. Určitě jsi je tam někde přehlídnul.“ Naštvaný pohled šlehl přes stůl.

„Ale tak se třeba ty problémy prostě berou jinde, no,“ zapojil se třetí do diskuse. „A kde asi? Přiletí z vesmíru?“ „Tak já nevim, prostě se někde berou, tak co. Máme je řešit a ne hledat koho seřvat ve strojovně. Tam ani nemáme lézt, znáš dobře pravidla.“

Chvíli bylo opět ticho a pak se rozezněl zvonek oznamující konec polední pauzy. Pracovníci se neochotně zvedali a šli ke svým strojům. Malá strojovna zvaná sklípek byla jejich domovem. Do velké strojovny, volané jednoduše strojovna, v podstatě neměli přístup, jen za výjimečných situací se jim povedlo se tam podívat.

„Už mi to zase hlásí problém. Prázdná stránka.“ „Tyjo, Pepo, jako bych to nevěděl. Myslíš, že mi to nic nehlásí?! Nejsi jedinej.“ „Nojo ale co ty lidi tam dole?“ „Copak já za to můžu?!“ „Představ si, že tam mají mít někde večer. Teď sedí na té zahradě a na hodinkách už dávno mají osum večer a furt je světlo!“ „Ale no jo, vždyť já se to snažím spravit! Prostě to nefachčí. Nechce mi to nic načíst. Mrknu do stroje. A nenadávej mi furt. Já za to nemůžu.“ „Hej, Lojzo, pojď Pepovi pomoct, jde rozebírat mašinu!“ Chvíle ticha přerušovaná rachtáním a tlumenými nadávkami.

„Prostě se to tam netočí. Jedno kolečko se seklo a nic nedělá. Ale mělo by se točit. Lojzo, mrkni na to.“ Mrknul na to. „Nojo, netočí. Hele, Franto, kašli na to. Za tohle my nemůžeme. Sklípek je závislej na strojovně a zjevně něco nefachá tam. Tak tam holt dole chvíli nepoběží čas, no!“ Na obrazovce vyskočila chybová hláška. „Já se na fakt už můžu…“

„Tyjo, Pepo, udělej s tím něco, ty jsi strojník.“ „Já? U mě je všechno v pohodě, akorát chybí údaje!“ V tu chvíli obrazovka blikla a zhasla. „Hele, chlapi, kašleme na to, ne? Na co se rozčilovat, když to stejně nic nedělá. Jdem na pivo, ne?“ Franta se zatvářil poněkud nesouhlasně, ale nakonec kývl, když viděl, že Lojza i Pepa se tváří navýsost přesvědčeně. „Tak fajn. Vyhlašuju polední pauzu. Zkrátka tam chvíli nepoběží čas, my za to nemůžem. Beru si náhradní volno.“

Pepa zatáhl za držátko zvonku nade dveřmi a dveře se zabouchly. Zvonek dozněl a budova ztichla. Čas prostě nefungoval.