Fantasmagoria

 Moje oči do sebe nasávaly krásu okolí žíznivě jako moje rty vodu z láhve. Došla jsem na rozcestí. Cesta se tady rozšiřovala a stávala se pohodlnou, takže nohy se míhaly samy, bez jakéhokoliv úsilí. Už z dálky byl vidět veliký rudý kámen, který zaujal oko i mysl. Jak je možná tak karmínová barva v přírodě? Co způsobilo ten podivný tvar čnící proti obloze a příčící se zemské přitažlivosti?

 Chvilku jsem si dopřála přestávku. Pár volných nádechů následovaných tak nesvobodně obligátními výdechy, několikero protřepnutí nohou. Tak, můžu dál. Přicházím až ke kameni a dopřávám mu chvilku své posvátné úcty. Kolik pohledů už na něm asi spočinulo? Pak se moje oči obrací k cestám, které vedou od kamene dál. Jedna uhýbá směrem k severu a svažuje se dolů. Vypadá poměrně pohodlně, až na to, že tam dál je řeka a bylo by třeba dlouho hledat brod proti proudu, než by bylo možné ji přebrodit. To vím, jinak nic.

Druhá cesta je spíše na východ. Ano, ráno bych se mohla dívat té kouzelné hvězdě přímo do tváře a pozorovat její ospalost. Tahle cesta je ale zase úzká a vypadá to, že přetíná les a dlouho už ji nikdo nepoužil. Moje oblečení už je tak dost roztrhané, nepotřebuji tohle dílo zkázy dokončit. A velice nerada bych ho nechala v rukách stromů. Na chvilku se posadím k tomu kameni, nelituji žádné chvíle strávené v jeho blízkosti, je přece tak krásný. Pozoruji strukturu horniny a uvažuji, jak se ocitl tady, v nížinaté krajině, takový kámen. Asi spadl z nebe, možná ho sem zanesli řemeslníci, kteří měli tesat z tak vzácného kamene. Ale proč by ho tu nechali? Třeba je někdo přepadl, zabil, oloupil a kámen nemohl odnést. Tak se stal tenhle kus hory součástí krajiny a vzpomínal na svůj domov. Třeba právě svou rudou barvou volal po domovu, který ztratil.

Ale proč tady řeším zrovna tohle, není to jedno? Mám se rozhodnout, kterým směrem půjdu. Severní cesta by mohla být kratší, ale s výslednou odbočkou proti proudu řeky, která by navíc vedla kdovíkam do hor, by se mi nevyplatila. Východ by pro mě ale znamenal složité prodírání se houštím, velmi pomalé postupování a všechna rizika, která s sebou přináší jakýkoli hustší les. Divoká zvěř, vojenští zběhové a existence, které jen čekají na to, až někdo půjde okolo.

Na druhou stranu bych ale na severu měla vždycky dost vody. A na východě by zase bylo o potravu postaráno, v lese vždycky něco je. Na severu bych nepotkala živáčka, v lese by nějaká ta šance ještě přežívala. Severní cesta nabízí pohodlí, ale nedostatek snad všeho kromě vody. Ale východ… co když se cesta lesem úplně ztrácí? Zabloudit v lese, to je snad úplně nejhorší situace.

Červená barva kamene mi trochu připomíná krvavé západy slunce, jaké bývaly u nás doma. Dotýkám se znovu rukou toho živoucího chladu, mrtvé krásy žadonící o soucit a trochu životního tepla. Němý svědek mého rozhodování.

Severní cesta vypadá pohodlně, po takové cestě bude putování ubíhat jako po žádné jiné. Ale východní je jistější. Co když mi všechno sebere řeka? Co když se rozvodní a nebude přebroditelná nikde? Otáčím hlavou ze strany na stranu, opřená o rudý kámen. Kdybych měla nějakou minci, možná bych si hodila, ale z principu nemám ráda tohle svěřování osudu do kovových rukou. Asi bych na to stejně nedala, a buď bych házela ještě pětkrát, nebo bych schválně šla druhou cestou. Je to, jako když zná člověk svoji budoucnost. Neví, jestli se má řídit podle předpovědi, nebo riskovat ještě něco horšího možnou změnou.

Z jakési náhlé pohnutky šplhám na kámen. Možná bude seshora lepší rozhled na moje rozhodování? Marná naděje. Neulehčuje mi v ničem. Naopak, nepřitěžuje mi? Podezřívavě se dívám pod svoje chodidla. Třeba je jedna cesta dobrá a druhá špatná, třeba má tenhle kámen svou rudou barvu proto, že mate poutníky a chce je poslat tou špatnou stezkou. Co když je to kámen prokletý? Kus horniny, který dokáže z bytosti udělat mrzáka?

Seskakuj z kamene a rozbíhám se pryč, v náhlém návalu hrůzy z blízkosti toho chladu, kamenného dotyku a dechu staletí. Nazdařbůh moje nohy uhání někam, kudy se vydám k cíli a kudy k němu snad dorazím.

Už měsíc putuji a můj cíl je daleko. Za rozednění se dívám slunci do tváře a za večera také. Neustále ho mám před sebou, ať jdu kamkoli. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Nechávám to na osudu.

Občas se mi do podvědomí vkrade vzpomínka na rudý kámen. Nevím, kudy jsem od něho tenkrát v panice odcházela. Ani nevím, proč jsem to tak náhle udělala. Jedno je ale jisté, nevím, kde jsem, kde se nacházím a kam mám jít, abych dosáhla svého cíle. Každé ráno se zvedám s myšlenkou, že tenhle den zase půjdu do prázdna, které mě vítá s napřaženou náručí a svým tichem mi šeptá o mylných rozhodnutích a bloudivých poutnících.

Už dlouho čekám, kdy dorazím k nějakému rozcestí, ze kterého bych se mohla vydat jinam, protože tahle cesta je špatná. Cítím, že mě vede dál a dál, odvádí mě od cíle, chce mě zahubit, nenávidí mě. Nevím proč, ale vím to. Každým okamžikem se třesu strachy, ne však o svůj život, ale o svou pouť. Chci sejít z téhle cesty, ale nemůžu, na jedné straně hluboký les, na druhé divoká řeka. Ačkoli po ničem netoužím víc, než abych už nemusela šlapat písek téhle pohodlné cesty, po které se nohy míhají samy, bez jakéhokoliv úsilí, osud mi to nedovoluje.

Naděje mi ale stále ještě svítí. Musím jednoho dne dorazit ke svému cíli a dokončit tak všechno započaté. Nemůžu celou tu dobu jen jít po téhle pěšince a nevěřit jí žádný z jejích proradných zákrutů a svahů. Dívám se před sebe, slunce už zapadá.

Na chvilku zastavuji a nechávám svým nohám odpočinout. Zdá se mi, že dnes je západ obzvláště krásný. Pokud bych neputovala pro nic jiného, pak pro tyhle západy slunce. Není krásnějších západů než na cestě. Klesám pohledem spolu se sluncem a moje oči na okamžik zahlédnou jakýsi záblesk. Snažím se zaostřit, ale nejde to, tak postupuji blíž. Rozcestí!

Konečně. Po tak dlouhém bloudění jsem se konečně dostala na vytoužené rozcestí. Tady sejdu z téhle cesty. Rozbíhám se vstříc novým západům, a když už nemůžu, zpomaluji a znovu se dívám vpřed. Teď teprve rozeznávám, co způsobilo ten záblesk. Z dálky už mě vítá rudý kámen.