Fantasmagoria

 Ten den jsem se rozhodl dobrovolně ukončit svůj mizerný život a dát se na lepší cestu. Vlastně jsem to plánoval už dávno, ale asi jsem byl příliš potichu, než aby to někdo udělal za mě, v což jsem po dlouhou dobu doufal. Jen to mě ještě udrželo při životě. Jsem totiž příživník, prachobyčejný parazit. Víte, je to skutečně hrozný život, nikdy se nechtějte stát něčím takovým. A pokud k tomu někdy nedopatřením dojde, tak se snažte si neuvědomovat, co děláte.

 Jsem trošku jiný než všichni mého druhu a to ze mě dělá tak trochu outsidera. U nás je to ještě markantnější než u vás. Vy můžete myslet na co chcete a přitom mírně setrvačně žít, kdežto u mě je to jiné. Když chci přežít, musím dělat přesně to, co se mi tolik příčí. Jsem parazit a to vědomí mě ničí. Zničím se raději sám, než se muset živit na druhých.

 Ten den jsem se rozhodl ukončit svůj život, ale nevěděl jsem jak. Přemýšlel jsem o smyslu bytí, ale ne o způsobu nebytí. Ačkoli myslím, že nebýt nemůže být tak složité, stačí to ukončit a ono to pak není samo. Nepřemýšleli jste o tom někdy? Pro vás je sebevražda jednoduchým úkonem, i když jsem to samo sebou nikdy neviděl. Neměl jsem zatím se sebevrahy čest.

 Zkoušel jsem nejdřív skočit z výšky. Nevyšlo to. Jen jsem se ladně snesl k zemi a měkce přistál. Uznejte, že když se pokoušíte o sebevraždu, tak to naštve. Hledal jsem vodu, ve které bych se utopil, ale zůstal jsem na hladině. Oheň jsem nenašel. Hlad je moc krutý. Oprátku nezvládnu udělat. Existují pro mě vůbec nějaké oprátky? Pochybuju. Jste sobečtí, myslíte jen na sebe. Vlastně počítáte s tím, že jen vy budete chtít zabít sami sebe. To jste ještě nepoznali mě. A vlastně už mě ani nepoznáte.

 Přemýšlím. Pro mě dost nezvyklá činnost, vsadím dva páry křídel, že byste nikdy neřekli, že taky můžu přemýšlet. Ale je to tak. Uznávám, že u mého druhu se to nestává často, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Co mi ještě zbývá? Copak pro mě neexistuje žádný důstojný, nebo alespoň možný způsob, jak ukončit tenhle prázdný život příživníka? Raději se nechci vidět. Každé ráno, když pozoruji to prázdné pozlátko dne a každý večer, kdy nastává můj lov, jsem víc a víc znechucený těmi poměry, které mezi mnou a tímhle světem panují. Rozhodně jsem v nich ještě nikdy neviděl spravedlnost. Ani rozloučit se nepřišla.

 Což takhle si sednout a čekat. Ano, zdlouhavý způsob, ale způsob. Jak to máte lehké! Závidím vám, přestože vím, že je to neetické. Ale já už se nestarám o etiku. Co jsem potřeboval vyřešit, to jsem si vyřešil, sám pro sebe jsem si stanovil cíl a za tím si jdu, zbytek světa je mi ukradený. Jsem vnímavý a citlivý, ale už jsem to dokázal překonat a odpoutat se od toho všeho, co nepotřebuji.

 Děláte tolik věcí, že je ani nestíhám sledovat. Všiml jsem si toho už dávno a vždycky mě to fascinovalo. Kolik toho stihnete! Já se sotva najím, usnu a zase už abych jedl. Jednotvárné. A právě s tím chci jednou provždy skoncovat. Třeba v příštím životě budu něčím užitečnějším. A třeba taky ne, jeden nikdy neví. A když nebudu, tak si zase půjdu vybrat jinak. Skončím možná jako kámen. I to by mi ulehčilo. Vlastně je to docela pěkný osud. Takový kus nerostu nebo horniny sedí, ani nemuká, nemusí jíst, pít ani spát, začíná se mi to líbit, nikdo ho neotravuje, všichni si myslí, že kámen není živý. Záviděníhodný osud, i když možná trošku stereotypní. Další převtělení je totiž kvůli jeho nesmrtelnosti nemožné. I když, třeba ne, nikdy jsem s kamenem nemluvil. Co když zmizí? Normálně umřou a nové se znovu tvoří? Ano, určitě to tak bude. Potřebuješ pauzu? Buď kamenem.

 Už jsem si vybral. Ještě zakončit tuhle fázi a můžu vyrazit na novou životní dráhu. Bude to zářná kariéra. Moc zářná, budu slavný. Nepochybuju o tom, už teď to cítím. Vy snad nemáte intuici? Jistěže máte. Prostě to víte. Přesně tak to vím i já. Cítím, že tohle se stane zlomem v mém životě. Musím si pamatovat, co chci, musím to vědět, musím za tím jít, chci být jen a jen tím jedním a budu jím, prostě ano a neexistuje žádné ne, jen ano, ano a ještě jedno ano…

 Plácačka dopadla na stěnu a na bílé omítce zůstal malý krvavý flek.

 „Táto, konečně je po něm!“