Fantasmagoria

Dešťové kapky tiše dopadaly na parapet.
Stejně jako moje slzy, které se mi koulely po tvářích, vpíjely se do polštáře a smáčely mi vlasy. Jako životodárná vláha, která se vsakuje do žíznivé země kanuly mé slzy na polštář a každá z nich ještě víc rozjitřovala rány na mé utrápené duši.
"Proč zrovna já?" ptala jsem se snad už po sté. Měla jsem chuť do něčeho praštit, ale připadalo mi to nesmyslné, dětinské a ponižující. Byla jsem zcela vyčerpaná, ale usnout jsem nemohla. Ano, zítra budu mít kruhy pod očima. Budu mít nateklé oči. Budu unavená. Ale poslední dobou jsem nedělala nic, jak by mělo být. Nic. A všechno z toho, co se stalo se taky nemělo stát.
Téměř poslepu v temnotě pokoje jsem hrábla po tužce, která byla kousek ode mě a napsala na papír téměř rozmáčený slzami další sloku básničky. Alespoň ta mi pomáhala zbavovat se bolesti a trápení, které mě svíraly a dusily mě. Rozmazaná a téměř nečitelná slova na mokrém papíře přibývala, jakoby je odplavovaly z mé hlavy na papír slzy.
Nebe se cítí jako já, napadlo mě. Ale pak jsem se hořce usmála. "Chováš se jako malá!" měla jsem na sebe chuť zakřičet, ale můj hlas byl příliš slabý a příliš ochraptělý, než aby to znělo jako napomenutí či výtka.
"Proč se mi zdáš poslední dobou taková pobledlá?" Tato slova pronesla máma včera večer. Proč se jí zdám pobledlá?! Jak by se mohla takto ptát, kdyby věděla, co se děje. I když se asi vlastně nic zajímavého neděje, to jenom já tak šílím. Mám už vážně pocit, že jsem blázen. Normální člověk by tohle nedělal.
"Ne, mami, nezdá se ti, že jsem pobledlá. A ty kruhy pod očima se ti taky nezdaj!" Tohle jsem jí chtěla odpovědět, ale neudělala jsem to. Vlastně jsem ji jen tak odbyla, že se jí to jen zdá. Prý zdá! Proč vždycky vlezu do něčeho, co pak chci vrátit? Copak se to stává jenom mně? Nikdo jiný nemá problémy, všichni jsou jen v pohodě. Samozřejmě, každý si občas zapomene úkol, každý se občas zapomene naučit nazpaměť pár letopočtů. Ale myslela jsem skutečné problémy. Jako mám já.
Několik dalších veršů přibylo. Cítila jsem, jakoby hrot propisky ryl místo do papíru, do mé duše. Je to trošku zvláštnost, možná an i není, ale mě to tak připadá, že mě napadají samy od sebe rýmy, když jsem v tom nejhorším stavu.
Proud slz se zintenzivnil. Představila jsem si poslední chvíle, kdy jsem byla ještě nejšťastnější člověk na světě. A pak přišel zlom... vzpomínky na šťastný život, který jsem prožívala, byly bolestnější než cokoli jiného, na co mohu vzpomínat. Ale já nechci zapomenout! A přesto ty vzpomínky tolik bolí... Drásají mou rozbolavělou duši, rvou mi srdce. Kéž bych mohla vrátit čas a prožít ty chvíle znova.
Báseň rostla rychleji, než by mi bylo milé. Asi bych teď vypadala hodně bláznivě, kdyby mě někdo viděl. Ale v temnotě mého pokoje naštěstí nikdo nebyl. Napadají mě úplně zcestné myšlenky, jak jsem mohla na něco takového přijít? Občas mám chuť sama sebe praštit, a zrovna teď jsem ji měla. I když jsem se cítila jako nejsmutnější člověk na světě, tak mě napadají takovéhle věci!
Chvíli jsem nechala slova ze své hlavy volně plynout do papíru, do kterého se vpíjely verše stejně jako moje slzy a ničily papír, stejně jako verše ničily mě. Pak jsem se odvrátila, nechtěla jsem už nic dělat. Jen ležet na posteli a koukat do stropu. Vrátit tak čas! Proč to jenom nejde? Dala bych cokoli za to, kdybych to mohla prožít znova. Vždyť je to stejně blbost, časem by se to znovu dostalo až sem a co potom?
Zavřela jsem pálící oči a cítila jsem další slzy. Měla jsem chuť usnout a probudit se až za hodně dlouhou dobu, abych nemusela prožívat to, co mě přesně teď stíhá. Dohání mě všechno to, čemu jsem dřív utíkala. Jako bych ztěžkla starostmi, kterým jsem dřív ulétla do oblaků svojí fantazie a štěstí.
"Musíš bojovat! Postavit se tomu všemu!" prohlásila jsem nahlas do tmy. Odpovědí bylo několik dešťových kapek bubnujících na parapet. Hořký úsměv mi zkřivil tvář. Bojovat...
Pak jsem se prudce otočila a dopsala poslední verš básně, nad jehož rýmem už jsem předtím přemýšlela dlouhou dobu. Teď mě napadl.
Kousla jsem se do rtu a zakončila verše tečkou. Propiska protrhla papír tak snadno, jako by tam byl vzduch. Slzy zničily papír a verše mou duši. Když hrot pronikl papírem a udělal v něm trhlinu, cítila jsem, jak zároveň trhá moje srdce.
Bojovat...