Fantasmagoria

Zvonění budíku ostře prořízlo ticho, které jako těžká přikrývka leželo v tmavém pokoji. Ruka se vymrštila zpod peřiny a pečlivě nacvičeným pohybem, vypilovaným za mnoho let každodenní praxe, budík zamáčkla, čímž utnula ten ostrý zvuk, který se většina školáků už naučila nenávidět.
Ale ani mnoho let praxe a vstávání mě nedokázaly zbavit zlozvyku, který mě trápil tak dlouho. I když, mě netrápil. Bylo mi to srdečně jedno, abych pravdu řekl, jen už to nebyla taková zábava jako na začátku. Přesto mě však stále ještě bavily projevy hysterických učitelek, které si v zaslepenosti jim vlastní neuvědomovaly, jak vypadají směšně, když se snaží působit zastrašujícím dojmem. Hrozby třídních důtek, které mě zasypávaly snad denně, přestávaly být hrozbami, stejně jako opakovaný vtip přestává být vtipem. A stejně tak se můj zlozvyk vlekl jako špatný vtip všedními dny, jedním jako druhým, plynoucími mezi lavicemi ve třídách.
Tolikrát už jsem si říkal, že bych se toho mohl zbavit, ale nedostatek vůle a popularita, kterou mi neustálé průšvihaření vynášelo, zavinily to, že jsem se do toho snad ani pořádně nepustil. A navíc to bylo pohodlné, každé ráno si ještě půl hodiny k dobru poležet, tak flegmaticky vstát, popadnout batoh a dát se na okoukanou cestu do školy.
Mí spolužáci dokonce dokázali ocenit s jakou ležérností vždycky dokážu přijít do třídy, s pravidelným zpožděním pěti minut. Ať se děje, co se děje, pokaždé do školy běžím jiným tempem, ale vždy přijdu o pět minut později. A tímto vytrvalým působením jsem vychoval pedagogy podle své formy. Můj zlozvyk vynikal ve světle téměř hrdinském a nepostižitelném, protože poznámky, důtky a napomenutí jsem vždy dokázal přejít s nevídanou flegmatickou grácií. Pravidelnost a zdánlivá lhostejnost ještě víc provokovaly a dráždily už tak rozzuřené vyučující, protože jsem se nikdy nezpozdil ani o minutu déle. A to jsem plánoval i dnes.
Měl jsem již pečlivě propracovaný celý ranní program, abych dodržel již mnohaletou tradici, na jejímž výsluní jsem se hřál vedle nevýrazných spolužáků. Nikdo jiný si tohle dělat nedovolil, na mě však již byly brány ohledy. Dokonce mě již někteří učitelé začali ignorovat! Nevěděli, že to je ta nejúčinnější zbraň proti mně. Pokaždé jsem si vychutnával momenty, kdy na mě vyučující řvali a snažili se nahánět strach a lítost, pokání a poslušnost. Ale když mě dotyčný ignoroval, celá tato šaráda ztrácela na kráse.
Po chvíli jsem vstal, převlékl se, popadl batoh vyšel na chodbu. Zbytečnostmi, jako je snad stlaní postele a podobné přežitky dob již minulých, jsem se nezatěžoval. V kuchyni popadl nějakou sušenku, hodil jsem si ji do úst, zapil a vyrazil z domu.
Ulice se kolem mě míhaly a moje nohy dopadaly na zem v pravidelném rytmu, při kterém jsem přeskakoval několikero plůtků a podobných nesmyslných ochranných opatření. Když se přede mnou vynořilo náměstí, pocit euforie a nedosažitelnosti v mých krocích, nezvratitelnosti mých názorů a slávy mých průšvihů, stoupl, jako rtuť v baňce teploměru. Tady začínala moje sláva, tady už jsem několikrát vyslechl stížnosti a ty pohoršené pohledy, které na mě ulpívaly, ještě povzbuzovaly všechny klamné pocity v mé rozvířené hlavě.
Přeběhl jsem přes přechod a jal se přeskakovat truhlíky s květinami, které zdobily klenot našeho města dlážděný kočičími hlavami, s kostelíkem ve středu. První, druhý, třetí… rozkvétající květiny se pode mnou míhaly a já slyšel ty pohoršené hlasy, které si stěžovaly na moji nevychovanost. Znělo to jako rajská hudba pro mé vyvolené uši.
Náměstí jsem přeběhl a ještě zrychlil, když jsem slyšel, jak věžní hodiny za mnou odbíjejí. Já byl však nedostižitelný a jako by mě zvuk jen pronásledoval, jsem před ním utíkala radoval se z pohybu i ze všeho okolo.
Do školy jsem dorazil tři minuty po zvonění. Na minutu přesně, abych se přezul a vydýchal, pomyslel jsem si spokojeně. A opravdu. Když jsem nonšalantně vstupoval do třídy, pečlivě nacvičeným pohybem jsem stiskl kliku a tento pohyb vyloudil pro mě již charakteristický zvuk. Batoh přes jedno rameno, žvýkačka a flegmatické pohyby. Přesně pět minut po osmé. Skryl jsem spokojený úsměv pod masku lhostejnosti. Pak jsem si vyslechl na cestě do mé poslední, pro někoho možná oslovské, ale pro mě té nejlepší, lavice rozčarované kázání, jako každý den stejné, avšak jako každý den, snad ještě víc naštvanější. Spolužáci ke mně obracely pohledy, cítil jsem se jako král, který opět vyhrál velkou bitvu.
Ani nevím, proč mě tento zvyk tak baví provozovat, snad už bych ani bez něho nemohl žít. Všichni mě znají jako průšviháře a mám poměrně oprávněný dojem, že v nižších třídách bych našel obdivovatele, kteří se mě snažili napodobit. Neúspěšně. Pouze já jsem dokázal zpracovat celý pedagogický sbor tak, jak mě vyhovuje. Aniž by to oni sami věděli, díky nim jsem dosáhl popularity a známosti. A měl bych jim za to poděkovat. Bez nich bych nikdy nedosáhl toho, v čem jsem nejlepší, v čem jsem takzvaný mistr. A není to žádný sport ani obor, nepotřebujete k tomu talent, přesto je nesmírně těžké dosáhnout v něm mistrovství. Nebudu si hrát na falešnou skromnost, já jsem to dokázal. Jsem tím, čím mě strážci dobrého chování učinili, mistr průšvihů.