Fantasmagoria

                Bílý papír se dívá. Jeho běloba usvědčuje vše ostatní z nedokonalosti barev. On je ale nevinný, netěží ze své neporušené dokonalosti, která tiše čeká a nečiní si nároky na začátek rozhovoru. Tiše leží, čekající, vyčerpaný vlastní krásou, prázdný.

                Bojí se sednout a poskvrnit ten papír. Je to jen papír, nic na tom nemění fakt, že je dokonalý, promlouvá, pohlcuje pohled a zužuje zornice. Ale strach nevychází z papíru, tolik čistých papírů už bylo nesmazatelně zašpiněných mnohem horšími věcmi, než by mohl být tento teď. Ona bázeň nebyla ani nepochopitelná ani rozumově nezvládnutelná, byl to naprosto racionálně odůvodnitelný strach, prozaický a nevzhledný ve srovnání s výzvou běloby kousek od něho.

                Strach o vlastní osobnost, která se natolik vzdálila klasickým postupům a schématům, že nebyla schopná se vrátit. Mysl se tak dlouho snažila o vystižení dokonalosti okamžiku, o barevnou dynamiku, o pocit a obrazotvornost, že nyní nedokázala stvořit nic, co by se mohlo byť jen přiblížit komukoli jinému než autorovi. Tato mysl byla pohlcována vlastní fantazií, protože už samo vnímání se měnilo podle toho, čím byla zaplněna žalostná prázdnota bělosti tolikrát předtím.

                Ano, samotná krása promlouvala těmi slovy, ale z příliš velké výšky, než aby někdo mohl slyšet nebo naslouchat. To už nemluvili lidé, neděly se události, ve slovech plynul čas a prostor, dojem, okamžik a pocit, naprostá neurčitost, která oddalovala autora od čtenáře tak dalece, že čtenář začal utíkat k mnohem přízemnějším a příjemnějším prožitkům. Do míst, kde mluvili lidé a kde se odvíjely jejich životy, ne kde dvě oči spatřovaly něco, co vůbec neexistovalo.

                Návrat se pomalu stává nemožným, ruka už nedokáže psát o obyčejném, nedokáže vykreslit zápletku, byť sebehloupější. Kolikrát proběhne myslí čtenářů přání umět také takhle létat k výšinám a prožívat sebemenší záchvěvy větru, ale vzápětí si uvědomí, že je to neupřímné přání. Nechtějí se bát o vlastní osobnost ani o osud svých očí, chtějí psát pro lidi a s lidmi společně sdílet své řádky, kterým rozhodně netrvá tak dlouho přenést se na papír a nikdy neprožily hloubku duše, nikdy nebyly ani z poloviny autentické, ale nejsou strachem z běloby ani z barev, nenesou obavy o nevratné cesty.

                Není to strach z fantazie, je to strach z reality. Nežije ve fantazii, žije v realitě, a to je to, co děsí, realita je jiná, než by měla. Možná se fantazie a realita navzájem propletly a splynuly. Strach z neznáma, které nevidí nikdo jiný, které neslyší nikdo jiný, které nechápe nikdo jiný. Snaží se sdělovat, ale nejde to. Možná že teď napíše nějakou obyčejnou povídku. Ale spíš asi ne. Nedokáže to. Neumí myslet obyčejně, neumí se tak dívat, už ne.

Nádech. Může se pokusit. Ale pak uši zachytily začátek písničky, která přemohla nejen okénko projíždějícího auta, ale také velkou vzduchovou bariéru a tlustá skla oken domu. Tóny se jako třpytky rozprskly u stropu a drobné jiskřičky zbytků akordů nekonečně pomalu padaly k zemi a velmi něžně se třpytily.