Fantasmagoria

Před beznadějně zavřeným a automaticky otevíraným proskleným vchodem do školy postávalo asi patnáct studentů z různých tříd. Někteří nervózně přecházeli po schodech nahoru a dolů, jiní si seděli na lavičkách a ten zbytek se poflakoval na prostranství vydlážděném žulovými kostkami, které sem tam chyběly a byly značně prorostlé trávou a jinými přirozenými škodiči.

 „Co takhle zazvonit?“ otázala se jedna dívka, asi šestnáctiletá, ještě poctivá a snaživá studentka z prváku. Naproti tomu zde bylo také několik žáků z osmiletého gymnázia, kteří evidentně nadšeni, nesdíleli její zapálení pro tuto elitní školu.

 „Prosimtě, zvonek přece nefungoval a my jsme nechtěli rušit výuku, ne?“ konstatoval jeden z nich. Tito opozdilci, před kterými se vchod zavřel jako nebeská brána, se hromadili před školou v podstatě každý den. Od té doby, kdy byla škola v rekonstrukci a zadní vchod byl beznadějně ucpaný jeřábem, materiálem a dělníky, nebylo kudy školu obejít.

 Dívka se rozhodla, že bude ignorovat tyto vzbouřence, došla ke zvonku a rázně jej stiskla. Jakmile tak učinila, v kanceláři školy se ozvalo uširvoucí zaječení zvonku a sekretářka se otráveně zvedla a vydala se na svou každodenní pouť k otevírání.

 Když došla ke vchodu a vpustila dovnitř asi tři opozdilé studenty, netušila, že dalších deset jich číhá za rohem. Po příchodu zpět do kanceláře, se zvonek ozval znovu. Sekretářka se už mírně rozladěně vypravila pustit dovnitř dva další opozdilce, netuše, co je to za neohleduplný žertík ze strany těch, kterým zrovna dnes jen pozdě autobus.

 Při třetím vyrušení už pořádně práskla dveřmi a další dvojici studentů pořádně sjela. Ale počtvrté už to na ni bylo moc. S nadávkami se rozkřičela, co že si to dovolují a že se na tohle může vykašlat! Pak se naštvaně otočila a vchod, který by měl být zavřený, otevřela.

 Zbytek opozdilců se vrhl se smíchem do školy, zatímco ubohá sekretářka si musela jít uvařit kafe, aby se trochu probrala a byla znovu schopná se dát do práce.

V době rekonstrukce budova vypadala budova vskutku zvláštně a školu připomínala jen okrajově. Na chodbách byla otevřená okna, na podlaze se válely cihly a všude bylo obdivuhodné množství prachu. Dělníci se loudali po chodbách a zuřivě vrtačkami narušovali výuku svědomitých pedagogů, kterým z toho již odumíraly uši i hlasivky. Studentům to také už lezlo na nervy, někteří si na uširvoucím řevu vrtaček již stihli vypěstovat závislost a bez hluku je bolela hlava.

Všude byla zima a chodbami se táhl průvan, některé stěny byl rozbourané a esteticky ne příliš úhledné cihly trčely ze zdí. Okolo nových oken ještě nebyla omítka a tak se zjevovala pěnová izolace ve své plné kráse. Uklízečky šílely, učitelé se nejvíc těšili na prodloužené prázdniny, které se měly konat už od poloviny června.

Teď právě začal rachot znovu. Po sladké první čtvrthodině první hodiny, kdy si všichni užívali ticha, se rozlehl všemi třídami známý hlas vrtaček. Učitelé psali zápisky na tabuli, zadávali domácí a samostatné úkoly nebo písemné práce.

„Tak tohle mi chybělo,“ překřičel hluk jeden ze studentů třídy, která si vyhrazovala místo přímo naproti ředitelně. Kvinta. „Hanzi! Máš úkol z němčiny?“ ozval se jiný hlas na studenta, který se tak vyžíval ve vrtačkách. Otočil se na volajícího a hodil po něm objemnou učebnici němčiny. „Hej, Martine, to třetí mám asi blbě!“ odpověděl mu. Martin učebnici obratně chytil tak, že se z ní vysypalo neuvěřitelné množství papírů, které měla vzadu v deskách. Honza si zaťukal na čelo a rychle se obrátil k notebooku, kde měl otevřený textový editor, ve kterém si zatím neudělal ani jeden řádek výpisků.

„Co bylo na francouzštinu? Hej zkouší? A máte přeložený ten text?“ ozývalo se ze všech stran a učitelku to přestávalo bavit, takže zařvala na celou třídu cosi o tom, ať dělají, co mají, ale nikdo jí pro jistotu nerozuměl. Úkoly z francouzštiny dělali přibližně za celou třídu čtyři lidi a ten zbytek to od nich opsal. Marné byly výhrůžky, že to budou mít špatně a všichni stejně nic nepomáhalo.

Jedna ze studentek si vytáhla šminky a začala se zcela nepokrytě malovat. Učitelka k ní přišla a velice ostře jí cosi v tom kraválu začala sdělovat, ale zdálo se, že jí nikdo nevnímá. Náhle se ovšem stala zrada. Dělníky snad někdo podplatil, nějaký učitel došel vyhodit proud nebo snad si dali na chvíli pauzu od toho hrozného rámusu, ale vrtačky přestaly znít areálem školy a na třídy dolehlo ticho.

Rozjaření studenti, kteří si mysleli, že pod rouškou dělání výpisků a samostatné práce, si budou dělat, co chtějí, se teď snaží zjistit, co se mělo dělat a sklízí ze svých lavic rychle to, co si na ně vyndali. Učitelé zuřivě přecházejí po třídě a kontrolují to, co stádo v lavicích koná, a všemožně se je snaží donutit ke smysluplné práci.

„Asi máme problém…“ Suché konstatování pravdivé skutečnosti pedagožka přijala strnulým mlčením, když míjela lavice, ve kterých studenti trávili čas ohraničený zvoněním, kteréžto je pouštělo na svobodu a odzvoňovalo jim jejich čas.

Rozčilená profesorka došla ke katedře a vší silou do ní udeřila. Muselo ji to bolet, ale na své tváři nedala nic znát. „Jak vy na mě, tak já na vás! Příště z této látky píšeme test!“ zakřičela. Ve třídě se na okamžik rozhostilo ticho. Následované ovšem šumem, ve kterém se mísily výkřiky z čeho že se to bude psát, co se to děje a kdo má výpisky.

Učitelka již nevydržela a rozkřikla se hněvivě na celou třídu, kterýžto projev a dech jí vydržel následující čtvrt hodinu. Ticho se rozhostilo podruhé. Tentokrát však seděli jako přikování v lavicích a ani nedýchali. Hrobovou a dusivou přikrývku přerušil až jeden ze studentů. Uvolnil tím tíživou atmosféru a vyjádřil pocity celé třídy, když se tichem třídy rozlehlo zřetelné:

„Ty vole…“

Další dění pohltil milosrdný rambajz vrtaček.

Takto probíhá dění v budově zvané školní, kterou navštěvuje denně několik set studentů. Nevzdělavatelné stádo sedící v lavicích, jehož čas je odměřen životodárným a nadějným zvoněním, znějícím uším kantorským i žákovským jako rajská hudba.

Z tohoto proskleného hlavního vchodu vycházejí šťastní studenti, šťastní z toho, že je již déle nedrží v tomto automaticky uzavíratelném vzdělávacím zařízení, a unavení profesoři, unavení z každodenní Sisyfovské práce.

Jen malou ukázkou z jedné ze tříd, která si získala svou pečlivě vydobytou špatnou pověst, se dá vylíčit to, že obrázky malované zvukem názvu „elitní škola“, nemusí být vždy a za každých okolností pravdivé. Ukázkou ze třídy, která i přes špatné výsledky drží ve svých rukou jedny z nejinteligentnějších studentů gymnázia…

Rachocení vrtaček utichlo až s přicházejícím večerem, kdy dělníci uzavřeli zadní vchod, zamkli bránu a odcházeli pryč. Měli po práci, aniž by tušili, co se děje za dveřmi zavřených tříd. Nemuselo je to zajímat a také je to nezajímalo.

„Tak máme po šichtě, co takhle jít na pivo?“ nadhodil jeden z nich. Druhý se protáhl a radostně přikývl. „Jedno bych si dal.“

A několik postav zmizelo ve tmě, nechávajíce za sebou obrys proskleného předního vchodu, který tam bude stát, přichystán na další dny, aby pohltil stovky studentů a desítky pedagogů. A odměřil jim jejich čas, po kterém se rozhodne je zase vypustit.