Fantasmagoria

 Na tom dnu nebylo nic zvláštního. Šedé a mlhavé ráno jako každé druhé se vkradlo do ulic, navzdory značné nevoli těch, kteří museli vstávat. Řinčení budíků, vlezlá mlha a asfalt pokrytý tlejícím listím, každodenní neměnný a okoukaný rituál.

 Mladý student spěchající vylidněnou ulicí ani nevěděl, proč se zamýšlí zrovna nad tímhle. Vždyť měl svých starostí dost, tak opravdu nemusel soucítit se smutnými a znuděnými zážitky rozbřesku. Dávat pozor, aby neuklouzl, koupit si noviny a zopakovat si tu a tu kapitolu z té a té knihy.

 Pouliční lampy se již uložily ke spánku a lidé spěchali pod jejich bezútěšnými hlavami, které trpělivě sledovaly scenérie pod sebou. Lidé vždy spěchali. Ne, ještě jsem neviděla, aby nespěchali. Je to zvláštní, že? Ani si nás nevšimnou. Lidé jsou zvláštní. A kult dvoření mezi sklem a železem pokračuje.

 Ruce v kapsách, čepice na hlavě i šedý dým hrající si s větrem – to jsou hmatatelné důkazy i pro ty, kterým nestačilo číst v tvářích lidí, aby poznali, že přišel podzim. Úsměvy, pohledy do nebe, kakofonie linoucí se z otevřených oken, tato píseň už odezněla.

 Prodavač v trafice se choulil za pultem u hrnku kouřící kávy a vzpomínal. Ani nevěděl proč. Zákazníci přece bezy začnou chodit a chtít noviny, cigarety, časopisy. Jen ještě aby ho nechali dopít tu kávu. Pak si pročte všechny listy, co jich tu jen je. Vzpomínky na léto tady teď neměly své místo.

 „Dobré ráno! Tak jako obvykle.“ Mladý hlas se rozlehl ulicí a rozletěl se k ocelovému nebi. „Áno, študent musí číst denní tisk, že?“ usmál se prodavač. I ten chabý pokus o prozáření zamrzlé nálady se počítal a úsměv k němu dolehl i od druhé strany. „To víte, my potřebujeme vědět, co se děje.“ Drobné zacinkaly. „Tak nashle, mladý pane!“ „Nashle!“

 Holé stromy poslouchaly ten ranní rozhovor, tu chvilku, v níž se naskytla příležitost alespoň krátce si poklábosit. Jim už tyhle okamžiky odezněly, ptáci, včely, motýli a další měli jiné starosti. Alespoň že je tady tohle elektrické vedení. I když trochu zamlklé a nevrlé, lepší než nic.

 Lidské osudy, příběhy a dramata se odvíjely, klubka zážitků se pomalu ale jistě tenčila a tenčila, aby jednou zmizela úplně. Útržky slov, rozhovorů i hádek poslouchaly tisíce uší a ti, kteří nevěděli, jak s nimi naložit, pustily je druhým uchem ven. Jiní je zahrnuly dalšími a dalšími slovy a pod tím přívalem se ty bezvýznamné útržky ztratily. Tyto uši však je vyhledávaly a těmito útržky žily, zaplňovaly jimi svá srdce. Stromy, otlučené rohy, rozbité lampy, ti všichni stáli, aby poslouchali. A oni poslouchali, tiše a trpělivě. Naslouchali podzimu v lidských hlasech a tvářích.

 „Pane jo! Tohle ticho a ty mraky, to se mi sakramentsky nelíbí. Dejte na mě, něco se žene!“ Naslouchají rituálům, malým radostem. „I ba ne. Však tohle říkáte vždycky a nikdy se nic nestane. Počasí si jde podle sebe a ne podle řečí lidí.“ Malé lidské radosti, kdy nečinní musí nějak vyjádřit svou pospolitost vůči podzimu a jeho zlým silám, nesmí mu zjevit slabinu.

 A žijí životy jiných, naslouchají, trpěliví, tiší. Generace se mění, tváře jsou jiné, oni tam však stojí. Pamětníci, kteří nezapomínají. V nich jsou vyryty příběhy lásek i tragédií. Tiše se svou zdánlivou věčností vysmívají se okolnímu pomíjivému světu i podzimu. My nemáme deprese, neznáme cit, jen přijď podzime! A chvástají se neznalostí o své nezničitelnosti.

 „Víte, co tvrdíval o podzimu můj pradědeček? On říkal, že je to takový ošklivý prevít mezi krásnými ročními dobami. Tak to říkával. Byl to moudrý člověk. Bůh sám ví, že byl.“

 „Moje sousedka ale o něm zas povídala, že byl neznaboh a ochlasta!“

 „Té bábě nesmíte nic věřit. Ta toho napovídá!“

 Kusy lidských duší uvízly v nich. Malé částečky velkého celku. Příběhy, zážitky, smích. Radosti i smutek. Nuda i překvapení. Lidé odcházeli, duše zůstaly.

 Ulice ztichla, studentovy kroky odezněly. Káva vyla vypita a vítr si pohrával se spadanými listy. Jen tiší posluchači a pozorovatelé tu stáli. Bez citu, bez srdce. A naslouchaly. Trpělivě, tiše.