Fantasmagoria

 Bylo to nejnezajímavější letní odpoledne. Ono horké letní odpoledne, kdy všechny pohyby jsou pomalé, všechny myšlenky ospalé a všechny ideály hluboce zmrazené v lednici. Na placeném koupališti se lidé za padesát korun snažili koupit trochu pohody a ochlazení, a když se jim to kupodivu nedařilo, přidali další dvě desetikoruny a chtěli si trochu osladit život. Stejně tak nepohodlně jsem se rozhodla strávit odpoledne.

Chtěla jsem mít důvod k nespokojenosti, protože jinak by se jen těžko naskytl. Co je špatného na horkém letním dni? Nechtěla jsem být tak negativistická, abych se utrhla na přírodu, že ptáci řvou, kytky smrděj a je vedro k padnutí. K čemu to? Tady jsem si mohla stěžovat, že všude kolem mě je hromada lidí, pořád mi někdo courá kolem hlavy i nohou a zem mě tlačí do levé lopatky. Všichni to chápali, taky sem přece přišli.

Zmrzlinu si jít koupit jen tak z hecu, donedávna jsem to ještě neznala. Nechtěla jsem to poznat, ale stejně se tak stalo a teď už nemá cenu chtít to změnit, je příliš pozdě. Když jsem jednou pojedla ze stromu poznání, tak už ani zvracení čas nevrátí. Ten slastný pocit, že zmrzlinu ve skutečnosti nechci a že si ji kupuji jenom proto, abych mohla spiklenecky mrkat na ostatní s nanuky v rukou, mi prostě dělá dobře. V létě se to tak prostě dělá, stejně tak, jako se chodí na koupaliště a jako si povinně musím stěžovat, jak jsem tlustá.

„Ta nemožně tlustá stehna, ty špeky na břiše, hrozná ramena… to je prostě příšerný! Já do plavek nemůžu!“ Takovéhle hysterické výstupy kamarádek musím poslouchat, účastně kývat a vylít si srdce přinejmenším dvakrát takovým seznamem, aby si nepřipadaly tak hrozně. To taky dělám jen tak z hecu. Abych pak mohla zas jiným útrpně vykládat, co všechno musím před létem a při něm vytrpět. Vlastně bych neměla mít ráda léto. Možná ani nemám. V téhle otázce jsem si ještě neudělala zcela jasno.

Obloha je bez mráčku, držím v ruce nanuk sladký jako cumel, a pomalu ho olizuji. Není tak špatný, ale to si nikdy nepřiznám. Stejně jako si neužívám sluneční paprsky a bazén. To si přece nejde užívat. Na jednom konci si hrají děti a cákají, jako kdyby je za to někdo platil, a na druhém nějací puberťáci skáčou do vody, div se neroztrhnou. Moje nálada ale kupodivu není tak strašná. Zdá se mi, že se dneska přátelí se rtutí v teploměrech, protože vidím svou kamarádku. Zběsile na ní mávám a uháním po rozžhaveném asfaltu. Asi budu mít na nohou vážné popáleniny.

„Ahoj! Taky jsi vyrazila k vodě?“ pokládám vynucenou a poněkud zbytečnou otázku. „Čau!“ zdraví mě překvapeně ale radostně, „tebe bych tu nečekala!“ Kvůli tomuhle tu jsem. „Jo, jasně, já vím, ale přeci jen jsem si řekla, že ostatní taky nejsou dokonalí.“ Spiklenecky na ní mrknu a poskakuji na škvařícím se chodníku. „Jdem dál?“ navrhnu potom snad až moc překotně. Kývne a já uháním co nejrychleji k trávníku, na kterém si svlažím chodidla. Uf.

„To vedro je hrozný, viď?“ nadhazuje kamarádka, když se maže opalovacím krémem, a já vím, že moje chvíle přichází. „Příšerný. Proto jsem taky tady. Ale tady je hlava na hlavě! Podívej se na ten přeplněný bazén, to se prostě nedá… ani nemůžeš projít, když si chceš něco koupit.“ Zvedám pateticky oči v sloup a chystám se k závěrečné ťafce. „A nanuky tu taky mají hnusné!“ Kamarádka účastně kývá hlavou, a aby mi ulehčila, vyjmenuje mi svůj soukromý domácí seznam trablí, přinejmenším dvakrát tak dlouhý.

„A není ta voda špinavá?“ zeptá se potom. Krčím rameny. „Nevím, ještě jsem v ní nebyla, chtěla jsem se trochu opálit, jsem jako sejra!“ „Ty? Podívej se na mě!“ zoufá si. „Taky s tím něco musím dělat. Do vody půjdeme potom.“ Kývám, lehám si na deku a těším se, jak za chvíli začnu litanii na to děsně pálící slunce.