Fantasmagoria

 „Udělejte si pohodlí a v klidu se začněte probírat myšlenkami. Tu, která vám přijde zajímavá, zapište. Nebojte se zapsat jakoukoli z vašich představ.“ Tak tohle je začátek kreativního psaní. Sedím a úporně přemýšlím. Nevím, jestli je tahle póza zrovna pohodlná, ale četla jsem, že turecký sed je jednou z nejmeditativnějších pozic vůbec, takže pohodlí stranou!

 Moje myšlenky asi zapomněly, že mají být zajímavé, barevné, originální, překvapivé a prostě dokonalé. Měl by z nich vzniknout dokonalý příběh s dokonalou pointou, který čtenáře dokonale přiková k židli. Tak se přece soustřeď na to, ať necháš volně plynout myšlenky. Ten návod by měl fungovat. Nezapomněla jsem na něco? Třeba kafe? To je moc tuctové. Pravý černý čaj? Příliš anglické. A na anglický vliv si mám přece dávat pozor!

 To, co mám teď v hlavě, připomíná pořádek v nitích švadleny-začátečníka. Měla bych toho nechat, nikdy ze mě spisovatelka nebude. Ale psali tam, že mi to pomůže! Že psát dovede každý! Jestli mysleli malování písmenek, tak v tom jsem teda fakt dobrá.

 Tragicky mi dřevění noha. Nemám si přesednout? Že bych to pokazila? Ale turecký sed je tak stylový… Hele, tahle věta byla dobrá! Že by přece jenom něco? Tak honem, musím to zapsat. Rukou zašmátrám vedle sebe a náhle srdceryvně vykřiknu. Aby to fungovalo! V návodu přece nebylo o tužce ani slovo!