Čtvrtý rozměr
Začátek je v neurčitu a napovídá cosi o velkém objevu, který se záhy ukáže být čtvrtým rozměrem prostoru. Objev všeobjímající jednoty, který se otevřel jednomu páru očí, je nečitelný pro ostatní, přináší nevýhody a jen a jen nevýhody. Být jiný se zkrátka nevyplatí, kolektiv sice dává pravidla, ale zároveň chrání. Vlastně se jedná o malou metaforu o unikátu, která si vypůjčila zajímavě filozoficky pojmutelné téma, čas a prostor.
Příběh o složitosti životů výjimečných lidí i o obyčejné originalitě a průměrnosti, příběh s filozofickým podtextem a nádechem psychologického románu. Příběh prozatím bez názvu, příběh v kolébce, který je možno zcela pokazit i vyhnat až ke hvězdám.
V den objevu čtvrtého rozměru světa dojde k devalvaci lidstva. Až se tak stane, hodináře upálí na hranici, všechny hodiny zničí a slavnostně vyjdou do ulic, aby ohlásili celému stvoření, že vidí čas jako jediný okamžik, který vše pohlcuje a ve všem je obsažen, že neexistuje včera ani zítra, ba že ani dnes není nijak zvlášť jisté a že to vše je viditelné pouhým okem, uchopitelné a postřehnutelné přestože stále a navěky nepochopené a nepochopitelné odevždy a provždy.
V den, kdy jsem objevila tu skrýš schovanou ve třech rozměrech, kdy jsem pronikla za tři osy, se mi čas zjevil ve své celistvosti. Závrať mě popadla, aby mě vyrvala nevědomosti a vrhla do propasti, kde zely osy čtyři a protože za písmenem „z“ už má lidstvo konec, byly všechny čtyři pojmenované jedním písmenem, aby zjevily rozbitou pravdu jednoty a ukázaly, že je nikdo neoddělí a obsese lidstva rozškatulkovat nekonečno se o ně rozbije jako voda o skálu.
Objev čtvrtého rozměru už
zasáhl člověka. Ale jen jednoho, který svou pravdu nechce šířit dál, nechce
rozvrátit pozemské systémy a tu kouzelnou jednotu si nechává pro sebe, aby se
nezměrností své pravdy zardousil. Čtyři je číslo dokonalosti a dokonalost teď
přišla, aby se ukázala, otočila, nechala se prohlédnout a pak zas odešla se
smrtí toho, koho si vybrala. Kdo je moudrý, ví, že už je mrtvý a že vlastně
nikdy nežil, protože vidí, že mu je vyhrazeno místo, které bylo dosud prázdné,
místo v čase, který sám vytváří a bez něhož by čas pokulhával jako hodinky
s rozbitou ručičkou. Že život si vlastně vytváří a proto ho nedokáže žít,
vždyť vynálezce si nemůže svítit světlem, které ještě není zcela sestrojeno. Čas
neběží dopředu, ale otáčí se na místě jako jediné a poslední perpetuum mobile
na světě.