Fantasmagoria

 Známe to všichni. Je prvního ledna, starý rok za námi my chceme lépe začít ten nový. Přestanu kouřit, začnu se víc učit, každý den budu cvičit, přečtu alespoň pět knih za měsíc. Po uplynutí pár dní se tyto závazky poněkud změní k obrazu naší lenosti, třeba šikovně zamaskované v nedostatek času. Jedna kniha do měsíce stačí. Poslední, opravdu poslední cigareta… a zatímco se nesplněná předsevzetí rojí, až přechází zrak, míjí své protějšky, které ač skryté, mnohdy jsou daleko nebezpečnější.

 Jsou jimi takzvaná ideální já. Já sedím ve škole a moje ideální já se pilně učí, kdežto to reálné hraje piškvorky, nebo si čte pod lavicí. Ideální já chodí večer brzy spát, ráno brzy vstává, prací se zabývá zásadně před zábavou. Realita se pod touto vnější slupkou pomalu ale jistě rozplývá a klesá do hlubin. My se totiž chceme nechat mystifikovat.

 Autosugesce dokáže být neuvěřitelně silná a lidé, kteří nemají dost pevné vůle nebo ambicí, aby si své sny splnili reálně, těm jejich ideální já plní všechna přání. Má závratný plat, pět aut a milující rodinu. Někdy tato iluze dokáže člověka zkroutit do takových podob, že se při pohledu do zrcadla nestačí divit.

 Nejnebezpečnější situace ovšem nastává, když se dostane ideální a reálná bytost do konfliktu. Dostaví se výčitky, rozpor, sebeobvinění. Takový člověk upadá v deprese, neboť vidí, že nemá na to, co se mu zdálo téměř dosaženo, vidí, že není vlastně ničím oproti svému nedosažitelnému vzoru a vidí, že na něho nedosáhne.

 Sny, cíle a ideály se potlačit nedají, ideální já jsou však sny svým způsobem obrácené naruby a navlečené na strašáka v zelí. Záleží jen na nás, jak s našimi představami naložíme. Zda půjdeme za naší ideou po zemi, nebo se rozhodneme pro rychlý vzlet, po kterém však přirozeně následuje pád zpět.